O čem učitelky sní

Dovolte mi parafrázovat krátký rozhovor ráno v kabinetě:

já: "Ty jo, holky, mně se dneska zase zdálo o škole. Měla jsem ve třídě všech 30 nebo kolik studentů* a nemohla jsem si zapamatovat jejich jména. Dělali hroznej bordel a já jsem je ani nemohla moc napomenout, protože jsem nevěděla, jak se jmenujou. A pak mi nefungoval počítač a musela jsem do kabinetu pro magneťák a pouštět poslech z něj, ale byl poškrábaný CDčko a zadrhávalo se to. Při testu. Probudila jsem se úplně zpocená."
(*na angličtinu se studenti půlí, mívám ve třídě max 17 studentů)

kolegyně 1: "To je dobrý. Mně se nedávno zdálo, že jsme na školním výletě a jeden kluk vylezl na strom, spadnul a zlomil si ruku. Volala jsem sanitku a všechno. Fuj. To mu musím říct, až ho zítra uvidím, že se mi o něm zdálo. Že mě zlobí i ve snu."

kolegyně 2: "Ježiš, to jsme už fakt postižený. Ale mně se o víkendu zdálo, že mě zavolali do kanceláře, že jsem nějak popletla tu inventarizaci, asi jsem to nestihla nebo jsem se někam nepodepsala a jako trest tu teď musím pomáhat uklízečkám. Jakože vytírat po vyučování, normálně hadrem na smetáku. Potupný."

Takže tak, Freude. Mně se o škole a studentech zdá pořád, většinou jsou to spíš noční můry, ale někdy je to i vtipný. Nevím, jestli se i jiným lidem zdá o práci. A studentům o škole. Asi jo. Budu doufat, že je to normální... Dobrou.

______

zdroj obrázků z Creative Commons, povoleno opětovné použití

Neděle večer!

Jak já to nesnášim! Neděle večer. Zítra pondělí! Letos mám navíc pondělí fakt drastický, začínám ranním dozorem (v 7:40 odemykám třídy a pak trčím na chodbě), takže cokoli chci nakopírovat a doladit na ráno, musím před tím. A začínám dvouhodinovkou svého nového semináře, takže kopíruju vždycky... a pak jedu, byť s velkou polední pauzou, do neuvěřitelných 16:10, když už pletu nohama nejen já, ale hlavně ti chudáci studenti (o smyslu výuky osmé a deváté vyučovací hodiny někdy jindy).

Takže přípravy v neděli večer jsou, nejen u nás doma, takovou neoblíbenou klasikou. Říkám nejen u nás, protože vím, že to takhle má hodně učitelů. Často si s kolegyněmi píšeme v neděli večer nebo i později v noci zprávy, kdo má před sebou ještě kolik písemek na opravení, prezentací a jiných příprav... Je to fakt zlo, a s věkem/zkušenostmi se to podle všeho nelepší - po nocích se připravují i moje služebně výrazně starší kolegyně.

source: https://goo.gl/images/CBYcX2

No a nemohla bych si to všechno připravit už v pátek a mít pak volný víkend? Asi jo. Ale byla bych tam až do večera a s manželem bych se pak už neviděla fakt vůbec. Když pominu, že v pátek odpo už fakt na plno věcí nemám sílu ani kapacitu a pronájmy ve škole nejsou zas tak dlouho, tj. že by mě tam asi školník zamkl a zakódoval...

NAJDI UČITELE. 
source: https://goo.gl/images/IxP2af

Tak přípravám zdar. A nezapomeňte jít dneska spát, jak říká moje kolegyně...

Miluju prvního září!

 Zní to asi divně, ale ten úplně první den školy je super!

Zhruba od poloviny srpna se mi začínají o škole zdát sny - jo, je to blbý, ale prostě se mi zdává o tom, nad čím často přemýšlím. Takže doslova sním o tom, jak učím, jak začínám nový seminář nebo jak jedu s nějakými studenty na výlet (sny to jsou často praštěný nebo děsivý, takže studenti jsou namíchaní z různých ročníků, já nemám klíče od kabinetu nebo je škola zavřená, atp.). Ke konci prázdnin začínám promýšlet projekty na nový školní rok - co bych chtěla se studenty číst, kam se podívat, jak zorganizovat prezentace a tak. Mám tolik nápadů, že to musím strašně zredukovat, abych si amatérsky zase nenadělala do bot tím, že budu chtít všechno a hned (dlouhodobější plánování mi pořád dělá trochu problémy).

No a pak už konečně ty otravný reklamy "Zpátky do školy" začnou dávat smysl a prvního září - hurá do školy. :-D Je to jediný den, kdy jsou snad všichni ve škole včas, nebo dokonce výrazně dřív, aby zabrali dobrý lavice a se všema pokecali... Znáte to, jak vám o prázdninách nebo pak v dospělosti nechybí ani tak škola jako instituce, ale spíš ti lidi v ní? No a prvního září patří přesně těm lidem - spolužákům, učitelům, kolegům, kámošům. Proto je to na pohodu den. Tak ať to vydrží co nejdéle!

______

zdroj obrázků z Creative Commons, povoleno opětovné použití.

Konec školního roku: symptomy

Jak poznáte, že se blíží konec školního roku?

Ve škole obecně:
- ve škole je podezřele málo studentů, protože jsou na různých zájezdech a akcích, někteří už odjeli na prázdniny dřív
- ve škole je podezřele málo studentů, protože je uzavřená a spočítaná absence a studenti si už nemusí hlídat "procenta", aby byli klasifikovaní
- studentům se už nechce učit - zvlášť, pokud už napsali závěrečný test a je uzavřená klasifikace
- učitelům se už nechce moc učit - zvlášť, pokud už je napsaná poslední čtvrtletka nebo uzavřená klasifikace
- nekonečně moc hodin se supluje - často za kolegy, kteří jsou na výjezdech
- ve třídách je nesnesitelné horko. Všechny třídy tak větrají i na chodbu, takže audia z filmů a seriálů se linou na chodbu a míchají se do zvláštního remixu

V kabinetě:
- prostor se zaplňuje balíky svázaných čtvrtletek, které se svazují pro archivaci
- krabice na papír je věčně plná, jak všichni zuřivě třídí nepotřebné materiály
- úroveň byrokracie, spojené se závěrem školního roku, výrazně stoupá, takže služební počítače jsou pořád obsazené, podepisují se všemožné výkazy a archy se známkami, občas se udělá chyba, tak se pak generují a podepisují znovu...
- dochází mlíko do kafe
- občas člověk cítí symptomy červnových učitelek, o kterých jsem tady psala loni
- poslední den to v kabinetě voní jako na rozkvetlé louce

Ale hlavně, všichni se už moc těší na prázdniny! Příští školní rok pro mě bude plný změn. Někteří moji milovaní kolegové odejdou, noví přijdou, budu učit novou třídu - zase maturanty, povedu zbrusu nový seminář... Ať jsou teda prázdniny co nejdelší a všichni se vrátíme v měsíci-o-němž-se-teď-nemluví svěží, odpočatí a s chutí do práce. :)

______

zdroj obrázků z Creative Commons, povoleno opětovné použití. Poslední obrázek vlastní.

Jak zabavit učitelku - návod v 8 krocích

Jak zabavit učitelku na jednu až dvě hodiny?

1. Buďte v očekávání, že na školu přijde inspekce.
2. Chtějte mít všechny dokumenty v pořádku, pro případnou inspekci.
3. Netrvejte však na tom, aby se dokumenty kontrolovaly v průběhu roku.
4. Počkejte na poslední týden v červnu, těsně před školními výlety, kdy je největší zmatek, a oznamte kontrolu elektronických třídnic před jejich tisknutím.
5. Trvejte na kontrole čísel hodin (tedy jestli jsou hodiny správně očíslovány, např. 22., 23., S (supl), 24., 25.). Při vzniklé chybě (např. očíslovaná suplovaná hodina), nechte učitelku všechny hodiny ručně přečíslovat. I kdyby to mělo být od páté hodiny v září.
6. Trvejte na kontrole velkých písmen témat hodiny (takže ne "opakování", ale "Opakování". Ne "s" jako supl, ale "S"). Nechte učitelku chyby ručně opravit.
7. Trvejte na řadových číslovkách (4., 5., 6. hodina, atd.). Tečky vygeneruje systém Bakaláři za učitelku. V případě, že tečku udělala i učitelka, budou v třídnici tečky dvě (4.., 5.., 6.. hodina, atd.). Nechte všechny nadbytečné tečky učitelku ručně odstranit.*
8. Tajně se bavte, jak se u několika málo služebních počítačů s nainstalovanými Bakaláři střídá milion učitelek a kontrolují a opravují. Hotovo. :)

*Pozn.: Obzvláště tečky a velká písmena vlastně ničemu nevadí. Na vytisknuté třídnice se podívá možná nějaká budoucí inspekce, pakliže bude třeba prošetřit nějaký problém z letošního školního roku.
ALE TY TEČKY PROSTĚ NEVYPADAJÍ HEZKY!!!

______

zdroj obrázku z Creative Commons, povoleno opětovné použití

London Baby!

Letos jsem jela jako dozor na vzdělávací/poznávací kurz do anglického Brightonu. Od soboty do soboty, tři učitelky, 40 studentů z tercií (kolem 14 let). První a poslední den jsme strávili v Londýně - a jeli jsme starým dobrým autobusem. Když jsem byla před pár lety v Londýně naposledy, zařekla jsem se, že autobusem už nikdy! Vždyť tam létají přímé spoje asi za 90min… Ale školní zájezd je asi trochu něco jiného, myslím, že se autobus volí i kvůli penězům.  Měli jsme ho totiž pak celou dobu k dispozici, vozil nás i s průvodcem po památkách a bylo by asi výrazně dražší, kdybychom tam sice letěli, ale pak si autobus pronajímali až v Anglii. A už takhle zájezd stojí asi 12 000,- (i když snad pak děti dostanou nějaké peníze zpět z grantu).

Přestože jsem před odjezdem měla smíšené pocity – něco mezi „jupí, Anglie!!!“ a „ježiš, snad se nikomu nic nestane!!!“, všechno dobře dopadlo. Jediné ztráty byly asi tři rozbité displaye mobilů, kterým dětem různě popadaly z rukou a MOJE taška s octovými chipsy, kterou jsem nechala u hostitelské rodiny asi pod postelí (hlavně, že to všechno člověk těm studentům pořád opakuje: nic tam nenechte, dvakrát se ujistěte, že máte všechno…).

Naše hostitelská rodina, u které jsme byly všechny tři učitelky, byla moc milá. Ubytováváním si přivydělávají asi rok a jsou z toho hrozně nadšení. První večer nám na čerstvém facebookovém profilu ukazovali fotky všech studentů, řidičů, průvodců a učitelek, kteří u nich byli ubytovaní. Vyvrcholilo to videem, kde několik učitelek zpívá karaoke verzi písničky od Abby a pěkně to rozbaluje. Vypadali, že by si to rádi zopakovali, protože poslední večer se přece paří, ne?! Naštěstí jsme se z toho vyvlékly…

Občas mě překvapilo, z čeho byli někteří studenti překvapení. Třeba že v Londýně prší (někteří s sebou první den neměli ani deštník, ani bundu). Nebo že když řekneme, že se do autobusu vrátíme až v šest večer, tak se tam dřív nevrátíme – a to jídlo, co jim maminka nabalila, si měli asi vzít s sebou… Nebo že i když si v moři namočí boty, opravdu nemůžou chodit po městě bosí… (Ale nutno říct, že se během zájezdu docela srovnali a většinu instrukcí už poslouchali pozorněji.) J

Na „rozchody“ ve městech jsem se těšila vždycky stejně jako studenti. Nadšeně jsem brala útokem všechny charity shopy, hlavně regály s knihami a nakupovala pro sebe i do školní knihovny skvělé tituly za zlomek ceny, za kterou je normálně objednáváme právě z Anglie. Nebylo nám s kolegyněmi líto dát těch pár liber ze své kapsy – tak nekupte to, když kniha za 300,-Kč, která má třeba trošku ohnutý roh, tady stojí jednu libru! Bylo to jako v ráji. :-D

Celkově jsem ze zájezdu měla radost. Kolegyně byly super, průvodce starostlivý, řidiči milí, děcka fajn a Anglie prostě boží i za deště. Naše výlety se hodně kryly s programem zájezdu, na kterém jsem byla taky někdy ve třinácti letech – útesy, akvárium nebo nultý poledník jsou prostě evergreen. Přišlo mi, že to někteří studenti prožívali stejně jako já tehdy – nadšení z toho, že vidí na vlastní oči tolik omílaný Big Ben nebo Buckinghamský palác, že se svezou červeným double-deckerem, koupí si knížku v angličtině a vyzkouší si svoje konverzační schopnosti s pravými Brity – to jsou zážitky k nezaplacení. J

______

zdroj obrázků z Creative Commons, povoleno opětovné použití

Sbohem a šáteček

Maturanti už mají svaťák. A já svatej klid a pokoj. :-D Ne, vážně, nakonec jsme se s mými prvními pseudo-maturanty (kteří vesměs k maturitě z angličtiny nejdou) rozešli v dobrém. Když ještě chodili do školy, tedy před uzavřením klasifikace a spočítáním procent absence, přinesla jsem do školy dvě lahve dětského šáňa. Původně jsem chtěla i upéct nějaký dort nebo koláč a napsat tam "All's Well That Ends Well" ("Konec dobrý, všechno dobré" - hra od Shakespeara), ale nevěděla jsem, jestli zrovna nebudou ve škole jen tři maturanti... To by nemělo cenu. Šáňo se v ledničce nezkazí, dort by vydržet nemusel, tak jsem to pak zavrhla. Takže i když nás v té době čekalo ještě asi deset společných hodin, bouchli jsme ho na rozloučenou a pak jsme se skoro celou hodinu bavili o tom, jaká byla after party po maturáku, kdo se kam hlásí a dostal na školu a z čeho se bojí maturovat nejvíc. Kdo by nás pozoroval, myslel by, že jsme fakt skoro kámoši... ale jejich otrávené obličeje skoro na každé hodině si budu pamatovat do smrti.

Ač se to zdálo neuvěřitelné, doklepali jsme to do posledního zvonění. To bylo hlučné, smradlavé a snad i zábavné... Z průběhu posledního zvonění na téhle škole mám pořád smíšené pocity. Někteří studenti to zbožňují a i když mají třeba výuku až od devíti, klidně přijdou do školy na půl osmou, aby to neprošvihli a měli taky tváře pomalované rtěnkami nebo byli postříkáni vodou, vodou s octem a kdo, čím ještě. Slyšela jsem asi dvanáctileté kluky, jak jeden říkal druhému: "Já jsem jako měl i nějaký peníze, ale schválně jsem řekl, že jim žádný nedám, aby mě taky počmárali!!!" Skoro všichni studenti, kterých jsem se ptala, jsou s průběhem posledního zvonění tak nějak smířeni a pokud to nejde do extrémů, nevadí jim to (pozn. jak přesně probíhá, jsem tu psala loni). Nicméně stejně letos zase kolegové zabavili celé plato vajec a další zakázané substance, viz fotka níže.

Samozřejmě, většina maturantů asi zákaz respektovala. Ale když vám ráno do třídy přijde student, ze kterého kape voda, ve vlasech má směs mouky, vody a asi šlehačky, oči zarudlé od octové vody a smrdí na dálku, říkáte si, co si vlastně z téhle mazácké tradice děti vezmou...

Ale konec dobrý, všechno dobré. Dokonce jsem od maturantů dostala (jako všichni učitelé, kteří je učili), kytičku jako poděkování za všechno.

No tak jo. Však já jim přeju jen to dobré, věřte mi. Myslím, že jsme se toho naučili hodně navzájem. Tak teď už jen, aby ti čtyři stateční příští týden odmaturovali v pohodě, držte palce...

Přijímačky

Letos jsme na našem gymnáziu zavedly přijímací zkoušky z angličtiny. Matiku a češtinu nám obstarává Cermat, ale ten anglický jazyk v rejstříku testů bohužel nemá. Takže kdo vytvářel přijímačky? Můžete hádat. Jednou.

Snad už od září na tom pracoval celý kabinet v malých týmech (rozdělili jsme se podle studijních programů - čtyřleté studium, šesti a osmileté) a každá skupina připravila čtyři sety testů - jeden ukázkový test na web školy, jeden na první termín přijímaček, druhý termín a náhradní termín. Všechny v setu samozřejmě zhruba stejně těžké, na dané jazykové úrovni (někde se muselo vycházet i z deklarovaných učebnic - ani o slovíčko víc!), na stejný časový limit a počet bodů. Nebudu vás nudit popisem celého procesu, ale nebyla to sranda.

Teď v dubnu konečně došlo na samotné přijímací zkoušky. Dva dny krátkého testování byly zároveň dva dny nekonečného opravování, dohromady snad 800 testů. Každý test prochází trojí kontrolou - první učitel test opraví, napíše počet bodů z jednotlivých úkolů a podepíše se. Druhý člověk test zkontroluje, opraví popř. chyby v opravě, přepočítá body, sečte celkový počet bodů a podepíše se. A poslední znovu zkontroluje všechny opravy, počty bodů, podepíše se a sešije jednotlivé listy testu. Myslím, že jsem nikdy tolik testů v jeden den neopravila.

Celý proces se zdržuje diskuzemi nad spornými případy - třeba v úkolu stojí "zakroužkujte" - uchazeč nic nezakroužkuje, ale odpovědi dopíše do mezer. Ok. Nebo je nezakroužkuje, dopíše do mezer, ale udělá v přepisu chybu. Nebo je i přepíše i zakroužkuje, ale jednou zakroužkuje odpověď b) a přepíše odpověď a). Anebo zakroužkuje dvě odpovědi, přičemž jednu zuřivě obtáhne...

A co mě překvapilo? Malůvky na testech. Pár jsem si jich vyfotila. Jsou od uchazečů na šestileté studium, kteří ani nedosáhli nějak extrémně vysokého počtu bodů, aby si člověk řekl: no jo, to už se asi nudili, když si kreslí. Asi jim chyběl prostor na vyjádření kreativity... :)

Zvýšení platu!

Zničehonic. Telefon. Mám se zastavit u zástupkyně podepsat nový platový výměr. "Už jste nám profesně zestárla," zavtipkovala. Hurá! Mám dost let praxe na to, abych se v tabulce platů posunula!!!

Tabulky platů pedagogikcých pracovníků nejsou žádné tajemství, každý si je může vyhledat na netu. Samozřejmě, že se k tomu ještě započítává osobní ohodnocení, ale to je individuální - záleží, jak dobře práci děláte (nebo by aspoň mělo), na jaké jste škole, jaké máte vedení a na tisíci dalších neobjektivních faktorů, jak to u osobka bývá, že jo.

Když jsem před rokem a půl nastupovala, byla jsem sice ještě jednou nohou na vejšce, ale zato s několika lety praxe v jazykovkách. A to se počítá, pánové! Každá DPP, která s výukou souvisí, se započítává. K tomu už druhým rokem tady na gymplu a voilá, dnešním dnem jsem překročila magickou hranici 6 let praxe - tudíž se mohu posunout z prvního do druhého platového stupně!

Takže v praxi to znamená, že mi bylo přidáno - podržte se - krásných 750,- Kč. Teď jen počkat dalších 6 let, až se posunu ještě výš, z kolonky "6-12 let praxe" na stupeň "12-19 let" a polepším si už o neuvěřitelných 1 150,- Kč. Nemůžu se dočkat! :-D Peníze beztak kazí charakter ;).

PS: Ukažte mi učitele, který to dělá pro peníze... :)

Nie - radšej knihu!

Mladí lidé a děti prý málo čtou. Radši koukají na mobil, tablet nebo do počítače. Nebo ne?

zdroj: http://imageth.uloz.to/8/1/c/81caf2035f2ac7a5e516d7b2791369c0.640x360.jpg

Těžko soudit, mně přijde, že naši studenti docela čtou. Ne všichni, ne pořád, ne nutně povinnou literaturu, ale oproti průměru asi poměrně dost. Na chodbách občas některé vídám, jak mají otevřené takové ty tlusté fantasy bichle a někdy si čtou i pod lavicí.
Částečně spravuju naší anglickou knihovnu, tak mám zhruba přehled, kolik knih v angličtině se půjčuje, a docela to ujde (mohlo by to samozřejmě být víc, když zvážím, jaké skvosty tam máme). Uznávám ale, že velkou výpovědní hodnotu to asi nemá - ne všichni čtou pohodlně v angličtině. Hodně studentů taky dneska stejně upřednostňuje čtečky nebo audioknihy před těmi papírovými. Nebo komiksová zpracování. Nebo filmová zpracování a vlastně taky seriály...

Takže jak teda, čtou nebo ne? U mě v hodinách jo, aspoň dvě knihy v angličtině ročně. Zvažte sami, jestli je to hodně nebo málo.
Letos to děláme tak, že jednu knihu si vyberou studenti sami a čte si ji každý sám, vlastním tempem, a druhou vybereme společně a čteme ji celá skupina naráz.

Systém implementace čtení beletrie do běžné výuky angličtiny jsem "podědila" po svých předchůdkyních, které to s úspěchem zavedly ve všech třídách. Na naší škole se nemusíme řídit podrobnými týdenními plány (jakože bych musela dodržet, že v prváku se druhý týden v září dělá přítomný čas průběhový a prostý), máme jen obecnější ŠVP plány jako každá škola. To nám mj. dává i větší svobodu ve výuce. Můžu si dovolit na měsíc ignorovat práci s učebnicí a věnovat se jen čtení knihy. Nebo číst knihu průběžně, věnovat práci s ní třeba jednu hodinu týdně, a to i když se tím práce s učebnicí zpomalí. Stejně jako učitelky, které takhle výuku vedly přede mnou, i já si myslím, že to za to stojí. Všichni víme, ať už z pohledu laika nebo odborníka, jak přínosná četba je, natož pak v cizím jazyce.

O knize, kterou čte celá skupina naráz, přemýšlím hodně dlouho dopředu. Většinou pak vyberu dva nebo tři tituly a do třídy přinesu nakopírované úryvky od každého, aby se studenti rozhodli sami, co je zaujme. Díky jazykové pokročilosti mých skupin můžu pracovat s pestrou paletou knih, od "Absolutně pravdivý deník Indiána na poloviční úvazek" (S. Alexie) po "Mechanický pomeranč" (A. Burgess).
Není lehké vybrat knihu nebo knihy, které by bavily všechny studenty. Nevím ani, jestli je to možné. Ale od toho tu škola podle mě je, aby studentovi nabídla něco smysluplného a nového a je pak jen na něm, jaký si na to udělá názor, jestli si z toho něco vezme a jak to zpracuje.

Pokud je to zjednodušená četba (i když často v té nejvyšší úrovni, která se už skoro rovná originálu), míváme ji v knihovně v dostatečném počtu kusů, takže si je studenti můžou půjčit. Je-li to kniha v originále, tak si ji studenti buď koupí (tzn. já ji objednám, protože máme jako škola slevu) nebo si ji půjčí nebo seženou, stáhnou jinde. Když jsem nastoupila, překvapilo mě, že studenti neprotestují, když si knihu "musí" koupit. Přijde mi to hezké. Knihu teda taky můžou zase prodat, když si ji nebudou chtít doma dát do knihovny, že jo...
S knihou pak pracujeme různě: po jazykové stránce, povídáme si o příběhu, rozklíčováváme zápletku, motivy a symboly, studenti vyplňují pracovní listy, píší dopisy hlavnímu hrdinovi nebo autorovi, posloucháme písničky, které nám knihu evokují, srovnáváme film s knihou... je to různé.

A ta druhá knížka, co si vyberou podle sebe? Někdy v říjnu jsem se jim s výběrem snažila pomoct prezentací asi s 30 tituly. (Tedy, prezentace upravená konkrétní třídě, ne jeden univerzální seznam pro všech mých 90 studentů, samozřejmě.) Vycházela jsem ze seznamu povinné literatury k maturitě (jelikož skrývá i klasiky jako Orwellův 1984 nebo Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho) a mentální a jazykové vyspělosti studentů - prostě mnoho tipů, jak si přečíst něco, co je bude bavit, zvládnou to jazykově (třeba i ve zjednodušené verzi) a nebude to brak, ale něco, co je někam posune. Když si přesto student nevybral, dohodli jsme se na knize dle jejich výběru, pokud to jen trochu za něco stálo (tzn. nebyl to 20ti stránkový komiks) a opravdu si to chtěl v té angličtině přečíst.

Až knihu dočtou, budou prezentovat recenzi na knihu ústně před třídou. Nic dlouhého, na 5-7 minut, ale s jasně danými kritérii na obsah a formu prezentace, aby si procvičili i prezenční dovednosti. Navíc každý student vybere pět nových slovíček nebo frází, které se při čtení knihy naučil, a sepíše je i s malým cvičením do malého pracovního listu pro spolužáky, aby i oni něco z jeho jazykového posunu při čtení měli.

Řeknete si, že to je sakra hodně prezentací a ještě víc slovíček... Jo, to je. Ale stoupnout si před spolužáky s prezentací aspoň jednou za rok, s tématem, o kterém by student měl umět mluvit, protože to přece četl, mi přijde dobrý. A nové slovní zásoby není nikdy dost, ne? Plus si je vyberou sami, není to diktováno učebnicí nebo mnou, tak to má asi taky jinou váhu. Navíc na některých slovíčkách se pak nejspíš shodneme jako na nepovinných, uvidíme.

A co dělají ostatní studenti, když jeden prezentuje? Koušou se nudou? Někdy možná jo, ale musí u toho vyplnit malý evaluační list, stejný, jako vyplňuju během prezentace já, aby následné hodnocení prezentace mělo lepší základ než: "Ale jo, docela se mi to líbilo. Dobrý. Hm." Navíc všechny ty vyplněné papíry s hodnocením pak prezentující student dostane, takže má víc zpětné vazby než jen ode mě.

Takhle to většinou není...

Tyhle prezentace studenty čekají asi za tři týdny, jak ve které skupině. Vybírání titulu proběhlo někdy na podzim - ale můžete hádat, jestli si všichni studenti už knihu opravdu přečetli nebo to budou hltat na poslední chvíli... Já se nechám překvapit. Čtení zdar!

______

zdroj obrázků z Creative Commons, povoleno opětovné použití

Maturanti - nematuranti

Jak vypadají mé hodiny v maturitní třídě jsem už psala tady. S klasickým modelem "jedeme maturitní otázky" zahýbala nová legislativa, díky které si maturant může nahradit školní maturitu z cizího jazyka mezinárodně uznávaným certifikátem.

Situace se teď má tak, že z 15 studentů ve skupině deset udělalo Cambridgeský certifikát FCE (ke zkoušce šli v prosinci, výsledky znají asi měsíc) a nechávají si ho uznat, čtyři studenti půjdou ke státní maturitě a jeden student z angličtiny maturovat nebude. Takhle to sice nevypadá ve všech maturitních třídách a asi ani na všech gymnáziích, ale v mé pokročilé skupině to takhle vyšlo.

Co to znamená v praxi? Že je sakra náročné sjednotit výuku tak, aby si z hodiny každý něco odnesl. 

Ti čtyři, co maturují státně, potřebují reálie maturitních otázek aspoň do svého 5minutového monologu. Můžou mít štěstí a vytáhnout si trochu okecávací otázku typu "Media" nebo "Vzdělávání", ale mohou mluvit třeba i o historii Ameriky nebo institucích Evropské Unie. Když pak člověk nezná obsah, může i pět minut být dost dlouhých. Tihle studenti by teda měli vidět maturitní otázky aspoň z rychlíku, aby těch pár minut sebejistě naplnili. Jejich jazyková úroveň sice převyšuje požadovanou B1, ale zase by měli zkoušku složit co nejlépe, že... Když je to pro ně tak lehký. 

Pak ta většina studentů s certifikátem - ti byli aspoň do Vánoc víceméně motivovaní procvičovat dovednosti a cvičení zacílené na zkoušku. Maturitní otázky je moc nebraly, protože málokdo počítal s tím, že by certifikát neudělal a pak u té školní maturity skončil (já jsem teda ráda, mít FCE je praktičtější než mít maturitu). Ale pořád se to nějak dalo (až na výjimky, které nebaví NIC a naopak nudný a zbytečný jim přijde VŠECHNO).

Takže co teď? Vůči těm čtyřem mi nepřijde fér úplně vynechat maturitní okruhy, nakopírovat jim pár pracovních listů a říct, ať se to naučí sami. Takového samostudia si na vejšce užijí ještě dost. Zase s tím nechci zbytečně "prudit" ty, kteří k matuře nepůjdou - ale taky se ptám, jestli by se vzdělání mělo dělit čistě takhle pragmaticky, podle toho, co zrovna student použije příští měsíc? Neměli by absolventi všeobecného gymnázia znát hlavní město Kanady? Co byla aféra Watergate? V jakém náboženství se slaví Chanuka? Alespoň pár her od Shakespeara?

Maturitní okruhy tedy projíždíme docela svižně, každý student zpracuje jednu otázku a tu pak prezentuje v hodině. I když tedy třeba téma není pro některé studenty tak poutavé, protože, jak mi jeden na rovinu řekl: "Bez urážky, ale Shakespeare fakt nikoho nezajímá," aspoň si procvičí prezentační dovednosti, čehož podle mě není nikdy dost. I na vysoké škole jsem zažila nespočet prezentací spolužáků, které byly špatné, od přípravy po provedení... Takže stoupnout si ještě jednou před spolužáky a něco odprezentovat jim určitě neublíží. 

A co s těmi zbylými, teď už jen několika desítkami vyučovacích hodin, kdy se maturitní otázky neprezentují? V rámci pololetní evaluace našich hodin jsme se při diskuzi v kroužku pokoušeli najít nějaký kompromis. Já jsem nabízela přípravu na zkoušku CAE, tedy vyšší, než právě udělali, práci s učebnicí, kterou si koupili teprve loni a procvičování maturitních témat formou her nebo mluvních cvičení. Maturanti to viděli trochu jinak: z jejich pohledu je příprava na zkoušku CAE, která pro ně teď není prioritou a reálně se k ní dostanou třeba za rok, zatím zbytečná. Maturitním tématům se chce věnovat jen někdo, stejně jako práci s učebnicí. Chtěli by se dívat na South Park, dělat jen nenáročná diskuzní cvičení nebo nedělat nic a mít taky jednou svatý klid a pokoj. Jasně, tak kdo by nechtěl...

Kromě toho, že je to osobnostně trochu komplikovaná a spíše pasivní třída, vidím problém i celkově v systému. Však považte sami - je jim 19 nebo 20, většina z nich má "maturitu" z angličtiny v kapse nebo je vysoce pravděpodobné, že to zvládnou levou zadní. Na vysokou už jsou buď přijatí nebo se naopak potřebují intenzivně připravovat na přijímačky, potažmo na maturitu z náročných předmětů, jako je fyzika nebo biologie. Jsou to vlastně dospělí lidé, kteří ale ještě pořád musí být ve škole, sedět na hodinách, kde už mají tak nějak splněno, přezouvat se a psát testy. Psát testy ze Shakespearů a Kanady, aby měli známky na vysvědčení, na které už se nikdy nikdo nepodívá. Není to absurdní? Podle mě je.

Není to tak dávno, co jsem si ve čtvrťáku v hodinách biologie a fyziky, které mě fakt už nezajímaly, dělala výpisky z doporučené četby na přijímačky na andragogiku. Já jsem teda měla všechny předměty až do matury - naši maturanti mají tu výhodu, že povinně mají jen češtinu, matiku a cizí jazyky a pak se profilují výběrem seminářů.
Ale stejně, ta anglina je už prostě nebere... Tak uvidíme, jak se s tím ještě poperem. Nechám si to přes jarňáky projít hlavou.

 ____________________
zdroj obrázků: veřejně sdílené Creative Commons

Odhalení!

Dříve či později to asi muselo přijít. Mí studenti přišli na můj blog. Blog, který jsem začala psát pro mé rodiče a pár kamarádek - to je vlastně pořád cílová skupina. Před studenty jsem se s tím samozřejmě nechlubila, protože jsem nechtěla, aby měli pocit, že cokoliv v hodinách dělají nebo říkají, bude pak použito proti nim. Nechtěla jsem, aby se někdo cítil využitý nebo se hledal v každém postu... Ale stalo se.

Jak na to přišli? No, možností moc není. Udělala jsem facebookovou verzi blogu, abych usnadnila čtení mým kamarádům, kteří tak už nemusí klikat na blog jako takový a kontrolovat, jestli tam není nový příspěvek (nepodařilo se mi tu nějak zprovoznit odběry). Blog sice není nikde spojen s mým jménem, to vidí jen mí přátelé, ale znáte tu teorii, že s každým člověkem na světě jste spojeni průměrně přes sedm facebookových přátel? Tak asi někdo z mých přátel zná někoho z mých studentů... a zbytek si není těžké domyslet. Nejdřív jsem viděla "lajk" u příspěvku od jednoho mého studenta a pak po Vánocích, když jsme si v hodinách povídali o novoročních předsevzetích - kromě klasických "budu víc cvičit, budu se líp učit" do pracovního listu dva mí studenti napsali i "chtěl bych být zmíněn na blogu mé učitelky angličtiny". Takže to byl jasně důkaz místo slibů a já zdravím Jáchyma a Toma. ;)

Co teď, když to prasklo? Vadí to něčemu? Nevím. Je zvláštní psát o lidech, byť beze jmen a rádoby anonymně, když to pak budou číst. Měla jsem několik možností: můžu blog přestat psát, což se mi zatím nechce. Můžu ho přesunout na jinou doménu a změnit jméno - to se mi taky nechce, navíc je jen otázka času, kdy na to zase přijdou. Anebo s tím nebudu dělat nic, budu psát dál, a držet se toho, že nikoho nechci urazit nebo se nějak dotknout.

Chtěla jsem psát o tom, jaké to je, pracovat jako učitelka, jaké problémy řeším a co mě na té práci těší. To dost dobře nejde bez popisu různých hodin, aktivit a koneckonců i studentů. Snad se to bude i nadále dařit...

Takže, směle do toho, chtěla jsem se svým (teď již značně širším) publikem sdílet plno nových věcí!

_____________________________
Zdroje obrázků:
obrázek 1 (https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/74/77/07/7477079275efd4acac18cd22f530c29e.jpg)
obrázek 2 (http://www.umasd.org/cms/lib7/PA01000379/Centricity/Domain/227/hug-club-clip-art-209.jpg)
obrázek 3 (https://makingfutures.files.wordpress.com/2014/03/istock_000014274147small1.jpg)
obrázek 4 (http://www.newyorker.com/wp-content/assets/dist/img/header_graphics/index/news.png)