úterý 11. dubna 2017

Přihořívá... hoří...

...vyhoří!

Ty jo, tak já fakt nevím. Asi dělám něco špatně. Jsem vyčerpaná. Nejen v pátek večer, ale tak nějak pořád. Od Vánoc jsem víc nemocná než zdravá, ať už to jsou nějaký virózy nebo zase hlasivky... A ten pocit, že když jste nemocní, tak "práce stojí" a zameškává kvůli vám asi 100 lidí, je děsný...
Práce mě pořád hrozně baví, přijde mi smysluplná, ale to tempo je vražedný a moc ho neumím nějak snížit. Od studentů mám vesměs pozitivní zpětnou vazbu, na seminář, který učím nově, se na příští rok přihlásilo dvakrát tak víc studentů než letos, tak to asi nedělám úplně blbě, ale...

A čert vem', že ta práce není společensky doceněná. Už jsem si zvykla na to zvednuté obočí vždycky, když řeknu, čím se živím ("Učitelka, joooo???"), zvykla jsem si i na to, že si všichni myslí, že odcházíme domů ve dvě, užíváme si nechutně moc prázdnin a když přijdem do práce s kocovinou nebo se nám nic nechce, tak "jim pustíme nějaký video a je to, ne?" (Ne, to fakt není. S kocovinou?! Zkuste si to s rýmou, to úplně stačí.)

Jsem docela smířená i s tím malým platem. Jako jo, bylo by super vydělávat aspoň stejně jako jiní vysokoškolsky vzdělaní lidi, ale dá se s tím žít (aspoň zatím, bez dětí a hypotéky). Všechno to nějak vyváží ten pocit, že to má smysl, že se ode mě něco naučí, něco zajímavýho dozví nebo se třeba i pobaví. Nebo že si přečtou knížku, kterou by si jinak nevybrali, podívají se na video, na který by jinak nenarazili a při troše štěstí si odnesou lásku k angličtině na celý život, jako já (dobře, to je sice trochu naivní, ale neberte mi to). Nebo to na škále "ztráta času - nebylo to úplně marný" bude víc vpravo, aspoň.

I tak obecně, ta byrokracie, termíny, testování, přijímačky, další testování napříč ročníky, papíry, komise, přezkoušení... Dobře, dobře, vím, že i v jiných povoláních je hodně stresu, ale když vám čas na jídlo, toaletu a dozory na chodbách vyměřuje zvonění, snadno podlehnete dojmu, že je toho někdy moc.

Na vyhoření jsem, podle některých, příliš mladá. Já myslím, že to není o věku, ale budiž. No ale stejně, co teď?

Na netu se píše, ať se pravidelně věnuju nějakému koníčku a vymezím si přesnou dobu, kdy chci pracovat a tu pak neprotahuju. Kamarádky radí, ať si toho tolik neberu a rodiče mi kladou na srdce, ať se šetřím. Manžel říká, ať to tak nehrotím a myslím víc na sebe a na nás. Doktorka doporučuje, ať se nepřepínám, hodně piju a trochu přiberu (což se lehce řekne, ale věřte, hůř udělá). Kolegyně si myslí, že "se s tím nesmím tak párat", vyrábět jen takové materiály a aktivity, které pak půjde časem použít znovu (takže třeba pracovní list na americké prezidentské debaty se slovní zásobou z projevu Obamy a Trumpa do toho nespadá) a myslet nejdřív na sebe a až pak na studenty. A jeden student mi radil meditaci.


Tak jo, zkusím to všechno dohromady, po kouskách. Jestli má ještě někdo nějakou radu, sem s ní!

________________
zdroje obrázků (odshora dolů):
https://static.pexels.com/photos/271897/pexels-photo-271897.jpeg

https://cdn.pixabay.com/photo/2013/05/12/18/55/balance-110850_960_720.jpg