Online pracovní sešit

Už jsem se zmínila, že v jedné třídě pracuju s online pracovním sešitem místo klasického papírového. Přestože je to zrovna v té třídě, kde jsme si zrovna nesedli, jsem z této technologické novinky naprosto unesená.

Jak to vlastně funguje? Jsou to cvičení, která stejně jako u papírového pracovního sešitu kopírují učebnici - cvičení na gramatiku, slovíčka, porozumění textu apod. Jen jsou v elektronické podobě, takže se vyplňují na počítači. Koupí online pracovního sešitu si studenti vlastně koupí licenci k využívání těch cvičení - v reálu to vypadá jako malá kartička, která má kód k obsahu sešitu. Aby mohli sešit začít používat, potřebují studenti kódy dva - ten z kartičky, aby se připojili k obsahu a jeden ode mě, aby se připojili právě k mé vytvořené virtuální třídě a viděli všechny úkoly, které v naší třídě zadávám, zprávy, které jim posílám atd.

Jaké má elektronický pracovní sešit výhody? Hned, jak studenti vyplní cvičení a odešlou ho ke kontrole, cvičení se samo zkontroluje a oni hned vidí, kde měli chyby. Pokud chtějí, mohou si cvičení vyplnit znovu, kolikrát chtějí - vždycky se jim samo zkontroluje, jen už se mi neodešlou jejich výsledky - započítá se jim jen ten první. Mohou se ale ke starším cvičením vrátit třeba před testem a znovu si je projít, chtějí-li. K dispozici mají i slovník, hezky uspořádanou a vysvětlenou gramatiku, všechno na dosah jednoho kliknutí. Když tedy vyplňují cvičení na slovesné časy a nejsou si jistí, mohou si hned u vyplňování připomenout výklad gramatiky.

Výhodou pro mě je, že se v hodinách nemusím zdržovat kontrolou domácích úkolů a (někdy trochu nekonečným) čtením celých vět. Jen se podívám, kdo úkol udělal, ve kterých větách studenti chybovali a pokud byla nějaká věta problematická, projdeme si ji společně. Ano, musím se sice ještě před hodinou na internetu podívat, kdo úkol má a kdo ne, ale zrovna tohle mi o tolik víc času nezabere.

Dalším plusem je, že je tu prostor pro hromadné vzkazy, diskuze, ankety a mohu jim poslat různé soubory. Jedna z nejlepších "vychytávek" je podle mě mluvený domácí úkol - podle zadání student odpoví na nějakou otázku, svojí minutovou promluvu nahraje jako na diktafon (jednoduché tlačítko "Nahrát") a když je s nahrávkou spokojený, odešle mi ji ke kontrole. Já si pak nahrávku můžu poslechnout kolikrát je třeba a studentovi pošlu velice podrobnou zpětnou vazbu (kde dělal chyby, co se mu povedlo, hezky to rozdělím jako u státní maturity na gramatiku, slovní zásobu, výslovnost i úkol samotný, jestli promluva dává smysl, má strukturu apod.), můžu ho obodovat až deseti body (pro případ, že bych chtěla vést i záznamy o celkovém skóre studenta) a kdyby se mi hodnocení nechtělo posílat v psané formě, mohla bych ho také nahrát jako audio a odeslat. Ve třídě není moc prostoru, abych dávala každému studentovi takhle osobní podrobnou zpětnou vazbu - a u ústního zkoušení v reálném čase si sice dělám nějaké poznámky, ale musím i vést samotné zkoušení, takže všechny chyby i plusy nemůžu nikdy zaznamenat.

Je tu možnost i poslechového domácího úkolu - jsou tu audia i videa s úkoly. Ty si také studenti mohou poslechnout, kolikrát chtějí - snaží se studentům vyjít vstříc, aby úkoly plnili úspěšně.

No a v neposlední řadě je tu fakt, který je výhodou pro učitele a spíš nevýhodou z pohledu studentů - jelikož je k vyplnění potřeba internet a ještě můžu u každého cvičení nastavit termín splnění (logicky třeba na začátek naší další hodiny, jak by tomu bylo u normálního pracovního sešitu), je snadné být trochu jako Velký bratr a kontrolovat, kdo úkol splnil a jestli to bylo včas. Studenti si prostě nemůžou v poslední minutě před hodinou úkol opsat.

A nevýhody? Jedna z těch největších je asi časově omezená licence sešitu. Od okamžiku, kdy se student zaloguje do mé virtuální třídy a přihlásí se k obsahu sešitu, může ho používat po dobu 18 měsíců. Nezapomeňme, že v tom jsou i naše letní dvouměsíční prázdniny. Oxford zatím bohužel nepochopil, že v některých zemích nebo třídách se učebnice probírá i dva školní roky.

Nesmím také opomenout, že online pracovní sešit byl o stovku dražší než ten papírový. Moc nechápu proč, když se ušetří za tisk, ale asi je údržba online prostředí nákladná. Přesto, mohlo by to šlapat rychleji - občas na něco kliknu a chvilku to trvá, než stránka naběhne.

Jeden z argumentů, který ve třídě zazněl při diskuzi o online workbooku, bylo to, že studentovi nezůstane žádný záznam jeho práce - kdyby se snad ke cvičením chtěl vrátit za několik let nebo sešit přeprodat nebo přenechat třeba mladšímu sourozenci, nejde to. Sice nevím, kolik studentů se k vyplněnému pracovnímu sešitu opravdu vrací, ale argument proti to je.

Důvodem, proč jsem se rozhodla pro tuhle variantu pracovního sešitu v té třídě, co za rok maturuje, je právě jejich poslední rok a půl školy - omezená licence jim tedy nebude překážet. Máme spolu letos jen tři hodiny týdně, takže každá minuta, kterou nestrávíme nad kontrolou domácích úkolů, ale nějak jinak, se počítá. Navíc nejsou moc komunikativní, takže ty mluvené domácí úkoly mi pro ně přišly ideální. Sice nad jejich kontrolou strávím hodně času, ohodnotit jednu nahrávku mi trvá deset i třicet minut, když není kvalitně nahraná a musím opravdu nastražit uši, abych rozuměla, ale pořád mi přijde, že to má smysl a snad jim to něco dá.

A konečně - jaká je reakce na online workbook? V jiných třídách s tím nemají problém, ale v téhle třídě o to nikdo moc nestojí. Nejdřív argumentovali tím, že nejsou na internetu každý den (ha ha), že jim mluvit na počítač přijde divné a snad si i mysleli, že jim budu úkoly zadávat narychlo - že v neděli večer jim potají zadám úkol na pondělí ráno nebo tak něco. To samozřejmě nedělám, úkoly zadávám jako vždycky na hodině, jen konkrétní cvičení otevřou až v počítači...

Snad si na to časem zvyknou a uvidí v něm ty výhody, co vidím já.

Jak holčičky o iluze přišly

Učím třídu, kde jsou až na tři chlapce samé holky. Je to živá třída, je jim 14 a podle toho to taky vypadá - samé hihňání, pořád mluví, i když nemají, některé si pořád kontrolují make-up v zrcátku a když vcházím do třídy, tak si prozpěvují se sluchátky na uších, probírají kluky z vedlejší třídy nebo se zase smějí. Nicméně kromě té puberty jim nic není, je to třída bystrá a vnímavá.

Když jsem narazila na norskou online show Sweatshop (v překladu továrna se špatnými pracovními podmínkami), hned mě napadlo, že to je přesně výukový materiál vhodný pro tuhle holčičí třídu. Je to o třech norských teenagerech, dvou holkách a jednom klukovi, kteří milují módu a nakupují hodně oblečení. Odjedou do Kambodži do továrny, kde se oblečení šije, aby si zkusili těžký život tamních lidí. V pěti dílech po deseti minutách jsou konfrontováni s drsnou realitou Kambodžanů, jejich špatnou životní úrovní a chudobou.

Seriál je v norštině s anglickými titulky, které nejsou z nejkvalitnějších. Našla jsem ale jednu výhodu oproti jazykovým školám - přestože ten materiál není nejideálnější, co se jazykové kvality a přínosu týče, je jeho použití ve škole snadno obhajitelné - jednak si uvědomí, že angličtina je často jediný komunikační jazyk a pak taky diskuze o morálních a sociálních hodnotách do vzdělávání rozhodně patří. Dívali jsme se dohromady na necelé tři epizody a prokládali jsme to diskuzemi a prací se slovní zásobou. Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se mým studentům rozplývají ideály - třeba když jsme se bavili, kolik by pracovníci u šicích strojů měli vydělávat. Spočítali to asi na 20 euro denně, takže jejich reálná mzda 3 dollary za den jim přišla šokující. Rozebírali jsme i částky, za které se kus oblečení vyrobí a za kolik se pak v Evropě prodá - kam jde ten rozdíl peněz?

"Vyrobila jsem to za $0,60." / "Koupila jsem to za $50."

A kolik utratí samotní studenti ročně za oblečení? Kde nakupují? Jaká země původu je uvedená na cedulkách jejich oblečení, koupeném ve velkých řetězcích u nás?

Myslím, že u posledního dílu se některé studentky i trochu dojaly. Jak podotkla jedna moje kamarádka, je otřesné, že ačkoli o špatných podmínkách v jiných, zejména asijských zemích víme, dotkne se nás to až tehdy, vidíme-li naše bílé děti, jak se potýkají s tímhle rozdílem životního standardu. Asi ty negativní informace ze světa nějak filtrovat musíme...?

Ale zpátky k mým studentům. V závěru jsme vytvářeli velkou myšlenkovou mapu s nápady, co může obyčejný člověk udělat pro to, aby těm lidem nějak pomohl. Nápadů sice padalo hodně, ale převládala negativní a zoufalá nálada, že stejně nic nezmůžeme. Dala jsem jim za úkol se nad tím ještě jednou zamyslet doma a napsat o tom pár slov. Z hodiny jsem odcházela s rozporuplnými pocity - pedagogický cíl, ukázat jim, jak to může fungovat jinde ve světě, mi sice vyšel, ale bylo mi smutno z toho, že už takhle mladí lidí nevidí žádné východisko z této situace. Vím, že ve třídě nemůžeme vymyslet řešení globálního problému, ale co aspoň zapálit jiskřičku naděje...?

Tady jsou přeložené úryvky z jejich krátkých úvah, co sepsali:

"Zaměstnavatelé by neměli být tak chamtiví a měli by jim dávat víc peněz, nebo třeba jídlo a vodu. Zaměstnanci by si o to měli umět říct."

"Mohli bychom adoptovat jejich děti. Ne doopravdy, ale na dálku, jen jim posílat peníze. I když to pomůže třeba jen jedné rodině, bohužel ne všem..."

"Myslím, že obyčejní lidé toho moc nezmůžou. Můžeme o tom třeba napsat něco na internet, aby o tom vědělo víc lidí, ale nemáme tu moc s tím něco udělat. To bychom museli kontaktovat někoho významnějšího, třeba nějakého politika nebo majitele řetězců s oblečením, aby s tím něco udělali."

"Mělo by se dohlížet na to, aby se neporušovala lidská práva. Asi nějaká nadnárodní organizace a měla by fakt trestat, když se s lidmi zachází špatně. Oni třeba ani někdy nevědí, že se s nimi zachází tak špatně, když nikdy nezažili nic jiného, ale my to víme, když to porovnáme s námi. To my můžeme být bohatí, protože oni jsou chudí."

"Mohli bychom jim poslat nějaké peníze, založit nějakou charitu, ale moc nevěřím, že by se ty peníze dostaly až k nim."

"Nenapadá mě vůbec nic, jak by se jim dalo pomoct. Snad třeba vybrat nějaké oblečení a věci, co my už nepotřebujeme a poslat jim to. Ale jinak se jejich situace moc vyřešit nedá."

"Bez těch lidí, kteří mají moc něco udělat, to nepůjde. Ale ti na tom vydělávají, takže to měnit nechtějí. Nevím, jak bychom jim my mohli nějak pomoct."

"Demonstrovat, kontaktovat velké řetězce, ty správné lidi na vysokých místech, psát o tom na internet."

A konečně názor, který se objevil v několika pracích:
"Co fakt nepomůže, je kupovat míň oblečení. Když ho přestaneme kupovat, továrny v Kambodži se zavřou a ty lidi přijdou o práci i o ty tři dollary denně. Možná jen přemýšlet, jestli to opravdu potřebuju nutně koupit..."

Takže co si z toho vzali, kromě nové slovní zásoby ze seriálu? Že život jinde ve světě může být dost těžký. Že se s tím nedá nic moc dělat, nebo jen velmi málo. Že cena jejich oblečení je v jistém smyslu vyšší, než si mysleli. Že výprodej v Primarku je sice skvělá věc, ale možná by neškodilo se před bezhlavým zběsilým nakupováním trochu zamyslet.

Není to sice ten optimistický výstup, ve který jsem doufala, ale aspoň něco.

Školení na státní maturitu - hodnotitel

Cermat mě vyškolil a teď můžu zodpovědně a standardně hodnotit ústní část státní maturitní zkoušky z anglického jazyka. Teda aspoň na to mám papír...

Jak to teď s tou maturitou vlastně je? Jsou dva typy - školní, tzv. profilová, a státní. U nás na škole platí, že třeba z matematiky si student může zvolit obě, ale z jazyka jen jeden typ - to záleží na uvážení ředitele. Ta profilová část je ta, kterou si škola vytváří sama, aby zohlednila svou jedinečnost, takže tahle maturita bude jinak vypadat na hotelovce, na zdrávce nebo na gymplu. U nás na škole je to taková ta tradiční podoba, kterou zažila většina z nás - student si vytáhne otázku (např. The Czech Republic, Literature nebo The USA) a po potítku spustí. Úroveň si také škola určuje sama, takže my tíhneme spíš k B2 (jako to bývalo dřív).

Naopak státní maturita je stejná pro všechny školy. Před několika lety bývaly dvě úrovně, lehčí a těžší, ale zůstala jen ta lehčí a zatím to nevypadá, že by se stát vrátil ke dvěma úrovním. Je to úroveň B1, takže asi taková, co by měl náš gymnaziální student mít minimálně dva roky před maturitou, spíše dřív. Je to tedy pro ně směšně triviální, ale nedá se nic dělat, takhle to stát určil. Maturita se zde skládá z didaktického testu (gramatika, slovíčka atd), poslechu, psaní a ústní části. Tu ústní část hodnotíme my, učitelé ve škole, zbytek se skenuje a posílá k ohodnocení Cermatu. Je tedy třeba, aby všichni učitelé hodnotili tu ústní část stejně, měli podobná měřítka a očekávání - a proto je potřeba mít to školení pro "hodnotitele".

Vyškolit se může až učitel, který učí na nějaké škole, protože na školení vás musí "nominovat" ředitel školy. Je škoda, že si ho nemůže už dopředu udělat třeba student pedagogické fakulty, protože ho stejně bude potřebovat a musím říct, že první rok ve škole je toho tolik, že školení, které mi zabralo desítky hodin, bych si ráda odbyla dříve.

Ústní maturitní zkouška z cizího jazyka trvá 15 minut, učitelé tam sedí klasicky dva - jeden zkoušející, jeden přísedící. Oba si vedou o průběhu zkoušky záznam (ten, co zkoušku vede, tam toho bude stíhat psát samozřejmě míň, zatímco přísedícímu se nezastaví ruka) a na konci se musí shodnout na bodech, které studentovi dají, aby výsledek mohli svorně prezentovat maturitní komisi.

Školení nejdříve probíhá formou e-learningu. Po té, co se zorientujete v nesmírně nepřehledném webovém prostředí a najdete si moduly, které je třeba studovat, můžete začít vesele pročítat a proklikávat informace, které pak potřebujete k úspěšnému absolvování několika online testů. Musíte úspěšně splnit všechny testy, abyste si mohli vytisknout osvědčení o e-learningu, které pak přinesete na prezenční školení. Ale to je v tuhle chvíli hudba budoucnosti - teď si potřebujete ujasnit, jak vypadá student na úrovni B1, podle které máte hodnotit, jaké má ta 15 minutová ústní zkouška části, kolik je kde možné získat bodů, za co a jak se body strhávají, jakým stylem se sčítají nebo průměrují nebo co dělat, když se ti dva učitelé na bodech neshodnou.

Přestože to vcelku není zas tak složité, jeden test jsem udělala až na třetí (poslední možný) pokus. Možná taky proto, že neumím počítat a myslela jsem si, že 5 bodů děleno třemi je "1, zbytek 2" - ale ono je to 1,6, což se zaokrouhluje na dva... takže mi ty body nikdy nemohly vyjít správně.

Pak vás čekají ještě dvě prezenční školení, každé asi na čtyři hodiny (během odpoledne, ne ráno místo práce samozřejmě). Tady si zopakujeme, co už víme z online části školení a zkusíme si podle video nahrávky reálně maturity studenty ohodnotit a rozebrat, kolik bodů by měli kde dostat. To je ta nejpraktičtější část školení a je škoda, že na ni nebylo více času. Na druhém prezenčním školení si pak znovu cvičně zkusíme ohodnotit dva studenty, jednoho fakt marného a jednoho excelentního, a pak už jsou před námi poslední dvě nahrávky, které hodnotíme do záznamových archů "naostro". Tahle naše hodnocení se pošlou Cermatu a pak šest týdnů čekáme, jestli naše hodnocení odpovídá standardu a je tam jen minimum odchylek od oficiálního, správného hodnocení. Většina z nás byla úspěšná a studenty jsme ohodnotili "standardně", takže jsme certifikací prošli, hurá. :)

No a o co tam vlastně jde, kde jsou ty potenciální zádrhele? Tak třeba na gymnáziích je výstupní úroveň obecně vyšší než ta požadovaná B1. Minulý týden jsem dávala maturitní poslech sekundě (je jim 12 let!) a měli tam jen minimum chyb. Učitele tedy může svádět odklánět se od oficiálních pracovních listů a pokročilého studenta, kterého navíc znají mnoho let, se u maturity ptát i na doplňující otázky, které nejsou předepsané. Jenže co se stane, když se místo otázky "Kde bys žil raději, na venkově nebo ve městě?", která pátrá po základních preferencích, zeptám "Popiš mi výhody a nevýhody života na venkově a ve městě", která už očekává jistou schopnost argumentace a pokročilejší slovíčka pro porovnávání? Může se stát, že tam student díky náročnosti otázky naseká víc chyb. A co teď? Já mu je přece musím ohodnotit, tedy strhnu mu za ně nějaké body, ale vlastně kdyby byl tázán na tu lehčí otázku, třeba by je tam ani neudělal...

Nebo jiná situace: v poslední části je dialog mezi učitelem a studentem, třeba "Představ si, že učitel je Tvůj kamarád, se kterým chceš strávit jeden den prázdnin. Domluvte se, co spolu podniknete." Student si rozhovor a nějaké nápady připraví na potítku a začne: "Tak já myslím, že bychom třeba mohli jít do bazénu." a učitelka mu odpoví: "Jé, do bazénu? No já nevím, já plavu nerada." No a student, který měl připravené další podrobnosti, jako kde se sejdou, do jakého bazénu by mohli jít a kolik to tam tak stojí, teď může svoji přípravu zmačkat a zahodit do koše. Ten, kterého jsme sledovali na nahrávce, se s tím popral dobře - přehodil aktivitu na učitelku: "Aha?! No, tak já nevím... Tak kam bys chtěla jít Ty?!" Je ale třeba myslet na to, že slabšího studenta by to opravdu mohlo rozhodit, mohl by se "zaseknout" - a pak by mu zbytečně utíkaly body na plynulost projevu.
V téhle nahrávce jsme pak ještě viděli, jak učitelka navrhla, že by mohli jít na procházku Prahou a tím studenta vrátila k předchozí otázce, kde měl "Prague" jako téma. To se jednak nesmí a jednak to nebylo zrovna fér, protože tenhle student na předchozí otázce docela vyhořel, poněvadž mu chyběla specifická slovní zásoba pražských památek. Aneb jak v českých školách zjišťujeme spíš to, co student neumí než to, co mu jde...

Další situace, která se na první pohled nemusí zdát jako chyba učitele, může vypadat takhle: Student v první části odpovídá na několik otázek v rámci jednoho tématu, třeba "Služby" (Jak pečuješ o své vlasy? Nechal bys někoho, aby Ti uklidil byt? atp.). Může se stát, že se student i nechtěně odkloní od tématu a odpovídá na něco jiného. V tom případě je úkol učitele, aby ho rychle navedl zpátky k tomu, o čem má mluvit. To by pak studentovi hrozilo odejmutí bodů na nutnou asistenci učitele, ale třeba by ke snížení bodů ani nedošlo, kdyby to byl ojedinělý případ. Pokud ale odklonění od tématu učitel přejde, vystavuje studenta skoro jisté bodové srážce za nesplnění zadání. Navíc pokud student mluvil o něčem jiném, ani třeba nepoužil tu slovní zásobu nebo gramatiku, na kterou otázka mířila - a o body by tak mohl přijít i tam.

Nejhorší asi je, když zkoušíte s kolegou, který dělá podobné chyby. Jak pak máte hodnotit studenta, který neměl šanci ukázat samostatný ústní projev, protože mu do toho váš upovídaný kolega pořád skákal, i když neměl? Nebo studenta, který nemohl předvést, že umí v dialogu předávat slovo, protože váš dominantní kolega v rozhovoru převzal hlavní roli a stal se z toho spíš výslech?

Doufám, že na jaře, až budu přísedět u maturit, tohle nebudu muset řešit. Navíc většina studentů bude stejně asi maturovat z té profilové části, tak se nejspíš dozvím spíš něco z historie Británie než jak umí popisovat obrázky...

Morální dilema

Říká se, že zkušenosti jsou nepřenosné. Někdy se ale hodí jen přihlížet a učit se - však taky to nemusím být pořád jen já, kdo něco řeší.

Těsně před uzavřením pololetní klasifikace měla jedna moje kolegyně takové morální dilema. Přišel za ní student, který je zapsaný na její seminář pro maturitní ročníky. Je to odborná angličtina, takže hodně náročný, několik studentů z něj dokonce propadá.
Tenhle student vrcholově sportuje, má upravený studijní plán a do školy moc nechodí, všechno si doplňuje se zpožděním. Kvůli náročnosti semináře mu ta kolegyně už na začátku doporučovala, ať se ze z něj odhlásí a zvolí si nějaký jiný. Neodhlásil se a na semináři byl jednou.
 Jenže se mu to špatně dohání, když na těch seminářích není, takže testy si sice dopsal, ale vychází mu čtyřka na vysvědčení. Z pololetního testu měl dokonce za pět. Klasifikaci má odloženou, takže přestože všichni ostatní studenti už mají známky uzavřené, tenhle student měl asi o týden navíc, aby si mohl všechno doplnit.

No a den před tím jeho odloženým termínem uzavření klasifikace přišel za mojí kolegyní, která tam už ani neměla být, protože učila ten den jen pár hodin - a prosil ji, jestli by si známku mohl ještě vylepšit. Vypadlo z něj, že se hlásí na univerzitu do Ameriky a nesmí mít na vysvědčení žádnou čtyřku, protože jinak ho ani na sportovní stipendium nevezmou. Chtěl by si napsat ještě jeden opravný test, ideálně zítra, a že by ho tedy hned zítra opravila, aby měl klasifikaci uzavřenou v termínu.

Takže co teď? Co kdyby tam tu mou kolegyni už nezastihl, protože měla dávno padla? Co by dělal? A proč se nesnažil si známku opravit dřív, když viděl, že mu vychází čistá čtyřka? Vždyť jak dlouho to ví, že se bude hlásit na vysokou do zahraničí? A myslí si, že jedním testem si známku opraví? Vždyť by ho musel napsat nejmíň na dvojku... a kdo ví, jestli by to mu i tak průměr dostatečně vylepšilo.

Na termínu testu se nedohodli, protože moje kolegyně celý druhý den zkoušela ústní kolo anglické olympiády, které trvá do pozdního odpoledne, tak by stejně test nestihla opravit včas. Dohodla se s ním tedy, že mu pošle email, ale že moc řešení zatím nevidí.

V kabinetu pak nastala velká diskuze: co s ním? Dát mu po nějakém rychlém testu o stupeň lepší známku, nechat do odjet do Států a "nekazit mu život", jak se vyjádřily některé kolegyně? Nebo mu dát spravedlivou čtyřku, protože se jednak o svoje známky zajímá moc pozdě a taky by to nebylo fér vůči ostatním studentům, kteří už další možnost opravy neměli a dostali i horší známky?

Každý z nás asi má ve svém okolí člověka, kterému prochází neuvěřitelné věci. Ať už to jsou takoví ti spolužáci, kteří se ze třiceti otázek naučí jednu a tu si pak vytáhnou, nebo seminárku někde okopírují nebo ani neodevzdají a nikdo to nepozná, nebo třeba získají výbornou práci jen díky známosti... Někteří z nich vám pak i řeknou: možná, že kdyby mě tenkrát od tý zkoušky vyhodil, udělal by mi tím větší službu, aspoň bych se to naučil a konečně bych si patřičně nabil hu*u.
Je tohle taky ten případ? Měl by mu někdo konečně přestat ustupovat a donutit ho nést si následky svých rozhodnutí?

Jiná kolegyně té nešťastné radila: "Podívej se na tuhle situaci s odstupem deseti let - u jakého rozhodnutí by sis řekla, že bylo správné?" Přiznala, že by asi měla lepší pocit z toho, kdyby ten kluk měl možnost studovat v zahraničí. Zase se ale bránila myšlence, že by mu tou čtyřkou "zkazila život" - není přece v téhle situaci jediná, která na ní má podíl, mohl to sám řešit dřív a lépe.

Nakonec se šla poradit s paní ředitelkou. Dohodly se, že mu tedy dá ještě jeden test v pondělí, tedy jeden den po jeho termínu uzavření klasifikace. že dostane výjimku. A ještě ho vyzkouší ústně, s dalším kolegou jako přísedícím. Jelikož je ten předmět těžký, a z posledního testu měl za pět, bude opravdu na něm, jak dobře se to za víkend stihne doučit.

A jak to dopadlo? Světe div, deadline je největší motivací. :) Student nejen předvedl slušný výkon u ústního přezkoušení, ale test napsal s přehledem na dvojku. Vyšla mu tedy trojka - kterou si ale vybojoval jen díky tomu, že dostal šanci navíc. Do jaké míry to bylo celé fér, ať si posoudí každý sám...

Školní rok v půlce

Co mi jako studentce často chybělo, byla možnost vyjádřit svůj názor. Na střední ani na vysoké se nás nikdo moc neptal, jaký způsob výuky nám vyhovuje, co nás baví a jestli nám hodiny něco dávají. Přitom i ti mladší teenageři umí rozpoznat, jak se naučí víc a co jim přijde smysluplné.

 Na začátku roku jsem proto všem třídám rozdala krátký dotazník, který mi měl pomoct zmapovat jejich potřeby, preference a taky motivaci - ptala jsem se, jak dlouho se učí angličtinu, jestli jim to přijde důležité nebo ne a proč, co je jejich cílem v učení se jazyku, v jaké dovednosti se cítí slabí a v jaké silní (čtení, psaní, poslech nebo ústní projev), jak se jim dobře pracuje (ve dvojicích, samostatně, ve skupinkách...) a co od hodin vlastně očekávají.
Mile mě tenkrát překvapilo, že všichni si jsou vědomi toho, jak je angličtina dneska důležitá. Mám štěstí, že neučím třeba matiku nebo zeměpis - myslím, že namotivovat studenty tam bude určitě o dost těžší.

No a protože jsme v polovině školního roku, přišel čas naše hodiny zhodnotit. Probírali jsme nejdřív pololetní známky, krásnou myšlenkovou mapou jsme si zopakovali, co všechno ovlivňuje známku na vysvědčení (průběžné známky, aktivita v hodině, domácí úkoly atp.) a pak mi na papírek každý napsal známku, kterou si myslí, že by měl dostat. Potom jsem jim řekla já, jaké známky mám v plánu jim dát a pakliže jsme se lišili, bavili jsme se o tom, proč jim chci dát jinou známku než na jakou se cítí. Kupodivu jsme se moc nerozcházeli a když už, tak měli tendence se spíš podceňovat - a já bych jim taky často ráda dala známku "mezi", třeba 1- , ale to bohužel nejde.
Bylo to opravdu zajímavé, papírky jsem si pak vybrala a byla jsem překvapená, jak byli někteří studenti schopní zreflektovat svou práci: "Asi dostanu dvojku, i když bych mohla mít na jedničku. Moc ale nedělám úkoly a taky na testy jsem se moc neučila, tak tam mám blbý známky.", nebo: "Známky mám asi mezi jedničkou a dvojkou, ale hodiny mě baví a fakt se snažím, tak doufám, že by to mohla být jednička." Přišlo mi to jako smysluplná aktivita - někteří učitelé prý ani neoznamují, co jim na vysvědčení dají, což je podle mě špatně.

No a pak, těsně před vysvědčením, kdy známky už byly dávno uzavřené, jsme hodnotili naší (mojí) pololetní práci. Zase jsem v každé třídě se studenty vytvořila velkou myšlenkovou mapu, jaké kvality by měl mít dobrý učitel - už jsem se ani nedivila, že byli schopní dát dohromady snad všechny kvality, které se popisují v učebnicích didaktiky a metodologie. Jsou prostě jen mladí, ale rozhodně ne hloupí! Kromě těch klasických kvalit jako dobrá znalost svého předmětu, znalost metodologie, férovost, pozitivní přístup ke studentům a jejich potřebám a schopnost sebereflexe, zmiňovali i body jako "měl by nás znát křestním jménem", "neměl by tahat osobní problémy do hodin", "měl by uznat, že existují i jiné předměty, než je ten jeho a brát ohled na to, že studenti mají úkoly i jinde", "neměl by měnit pravidla uprostřed hry a nikomu to neříct" a v neposlední řadě "dobrá učitelka by neměla hned otěhotnět a opustit nás".

Když jsme si tedy ve třídě ujasnili, jak by měl dobrý učitel vypadat, připomněla jsem jim ještě výsledky z jejich dotazníků ze začátku školního roku (třeba: "Ve vaší třídě jste se necítili moc jistí v poslechu, naopak vám jde mluvení, chtěli jste pracovat nejvíce ve dvojicích, nechtěli jste trávit moc času kontrolováním úkolů a chtěli jste se naučit hodně nové slovní zásoby.") No a pak měli studenti za úkol zvážit všechno, co bylo v myšlenkové mapě na tabuli, také to, jestli naše hodiny odpovídaly aspoň trochu jejich preferencím z dotazníků a tak vůbec - co se jim v hodinách líbí, co nelíbí a co by třeba chtěli změnit. Psali samozřejmě anonymně, ujistila jsem je, že ani podle písma to nepoznám, což je vážně pravda. Z 90 studentů si pamatuju písmo asi třech, čtyřech lidí, pokud je něčím zvláštní (třeba extrémně nečitelné). A dohledávat autory psaníček podle písemek nebo esejí? Na to se*e pes, jak říká můj brácha.

A jak to dopadlo? Docela podle očekávání: z pěti tříd mám zpětnou vazbu vesměs pozitivní, z té jedné, protivné, spíš negativní.

V těch kladných vyjadřovali spokojenost s průběhem hodin, s pravidly, která máme, s rozmanitostí aktivit, s vysokou náročností a dokonce mi někdo pochválil i styl oblékání. :-) Když už se jim v těchto pěti třídách něco nelíbilo, byly to černé puntíky za nenošení domácích úkolů, psaní esejí (jelikož psaní obecně není moc oblíbená činnost) a pak psali, že by možná zvládli i více nových slovíček, ale ať to nikomu neříkám - asi  nechtěli, aby se pak po sobě ve třídě koukali, kdo jim "objednal" více práce.

V té mé protivné skoro-maturitní třídě to dopadlo spíše obráceně, tedy jen pár studentů bylo s hodinami spokojených: ocenili mou přípravu, neustálou snahu z nich něco dolovat a nová slovíčka. Tomu zbytku se nelíbilo skoro nic - že trávíme moc času kontrolou domácích úkolů, že nechtěli ten online pracovní sešit, že nemají pocit, že by se někam moc posunuli, že je nebaví, jak se jich pořád na něco ptám, i když mi třeba nechtějí říct svůj názor, ale že mluvení bychom mohli procvičovat klidně víc a pak i věci jako že je nebaví občas měnit učebnu, když potřebujeme projektor s plátnem ("Je to nepohodlný, tahat svý věci do jiný třídy.").
Tady to prostě vypadá, že ať udělám, co udělám, všechno je a bude špatně. Chtějí mluvit? Mluvíme, ale oni mi často odpovídají jednoslovně. Nechtějí ztrácet čas kontrolou domácích úkolů? Zavedla jsme online pracovní sešit, který úkoly kontroluje sám a v hodině tím tak strávíme asi jen 10% času, co dřív a díváme se jen na otázky, kde většina chybovala (což já jako správce třídy vidím - o tom někdy jindy). Ale to se jim taky nelíbí. A když se snažím hodinu připravit zajímavě, třeba s nějakým úvodním videem, zase jim nevoní, že se musí přestěhovat do jiné třídy, když jsme zrovna ve třídě bez plátna. To by se z toho jeden fakt zbláznil...

Co teď s tím?

Určitě bych se k jejich komentářům chtěla nějak vyjádřit, aby neměli pocit, že jsem to smetla pod stůl. A to ve všech třídách. Tedy, ne se nějak obhajovat nebo chvástat (i takové zhodnocení evaluace jsem na vysoké zažila a bylo to fakt trapné), ale postavit se k tomu nějak konstruktivně. Vysvětlit, proč dělám nějaké kroky, které v hodnocení okomentovali, pokusit se společně dohodnout na nějakých změnách, pokud si je přejí a mně přijdou smysluplné, třeba častější mluvní cvičení s hodnocením na známku (to si vážně v jedné třídě přejí, nevymýšlím si). A jak se na další společné práci dohodnu s těmi protivkami, to se teprve uvidí...