Letos jsem jela jako dozor na vzdělávací/poznávací kurz do
anglického Brightonu. Od soboty do soboty, tři učitelky, 40 studentů
z tercií (kolem 14 let). První a poslední den jsme strávili v Londýně
- a jeli jsme starým dobrým autobusem. Když jsem byla před pár lety
v Londýně naposledy, zařekla jsem se, že autobusem už nikdy! Vždyť tam
létají přímé spoje asi za 90min… Ale školní zájezd je asi trochu něco jiného,
myslím, že se autobus volí i kvůli penězům. Měli jsme ho totiž pak celou dobu
k dispozici, vozil nás i s průvodcem po památkách a bylo by asi
výrazně dražší, kdybychom tam sice letěli, ale pak si autobus pronajímali až v
Anglii. A už takhle zájezd stojí asi 12 000,- (i když snad pak děti
dostanou nějaké peníze zpět z grantu).
Přestože jsem před odjezdem měla smíšené pocity – něco mezi
„jupí, Anglie!!!“ a „ježiš, snad se nikomu nic nestane!!!“, všechno dobře
dopadlo. Jediné ztráty byly asi tři rozbité displaye mobilů, kterým dětem různě
popadaly z rukou a MOJE taška s octovými chipsy, kterou jsem nechala
u hostitelské rodiny asi pod postelí (hlavně, že to všechno člověk těm
studentům pořád opakuje: nic tam nenechte, dvakrát se ujistěte, že máte
všechno…).
Naše hostitelská rodina, u které jsme byly všechny tři
učitelky, byla moc milá. Ubytováváním si přivydělávají asi rok a jsou
z toho hrozně nadšení. První večer nám na čerstvém facebookovém profilu
ukazovali fotky všech studentů, řidičů, průvodců a učitelek, kteří u nich byli
ubytovaní. Vyvrcholilo to videem, kde několik učitelek zpívá karaoke verzi
písničky od Abby a pěkně to rozbaluje. Vypadali, že by si to rádi zopakovali,
protože poslední večer se přece paří, ne?! Naštěstí jsme se z toho
vyvlékly…
Občas mě překvapilo, z čeho byli někteří studenti překvapení.
Třeba že v Londýně prší (někteří s sebou první den neměli ani
deštník, ani bundu). Nebo že když řekneme, že se do autobusu vrátíme až
v šest večer, tak se tam dřív nevrátíme – a to jídlo, co jim maminka
nabalila, si měli asi vzít s sebou… Nebo že i když si v moři namočí
boty, opravdu nemůžou chodit po městě bosí… (Ale nutno říct, že se během
zájezdu docela srovnali a většinu instrukcí už poslouchali pozorněji.) J
Na „rozchody“ ve městech jsem se těšila vždycky stejně jako
studenti. Nadšeně jsem brala útokem všechny charity shopy, hlavně regály s knihami
a nakupovala pro sebe i do školní knihovny skvělé tituly za zlomek ceny, za
kterou je normálně objednáváme právě z Anglie. Nebylo nám s kolegyněmi
líto dát těch pár liber ze své kapsy – tak nekupte to, když kniha za 300,-Kč,
která má třeba trošku ohnutý roh, tady stojí jednu libru! Bylo to jako v ráji.
:-D
Celkově jsem ze zájezdu měla radost. Kolegyně byly super, průvodce starostlivý,
řidiči milí, děcka fajn a Anglie prostě boží i za deště. Naše výlety se hodně
kryly s programem zájezdu, na kterém jsem byla taky někdy ve třinácti
letech – útesy, akvárium nebo nultý poledník jsou prostě evergreen. Přišlo mi,
že to někteří studenti prožívali stejně jako já tehdy – nadšení z toho, že
vidí na vlastní oči tolik omílaný Big Ben nebo Buckinghamský palác, že se
svezou červeným double-deckerem, koupí si knížku v angličtině a vyzkouší
si svoje konverzační schopnosti s pravými Brity – to jsou zážitky k nezaplacení.
J
______
zdroj obrázků z Creative Commons, povoleno opětovné použití
