Psychohrátky

Na naší škole se dvakrát ročně pořádají tzv. projektové dny. Spočívá to v tom, že učitelé asi měsíc před tím vypíší téma projektů, třeba "Pojeďme do Ameriky - té české", "Inteligentní bydlení", "Geometrie v architektuře", "Francouzský film - Nová vlna", "Jak Drážďany zmizely z mapy", atd. Studenti se pak v den D elektronicky zapíší na vybraný projekt, podobně jako jsme se na vysoké škole zapisovali na předměty nebo zkoušky. O tom, jestli je tenhle způsob zápisu ideální, bych mohla napsat další článek - samozřejmě se stane, že se nějaký projekt naplní během pár vteřin a někteří studenti pak skončí na projektu, o který tolik nestáli... Ale ve většině případů jsou všichni tam, kde chtěli být.

Cílem projektových dnů je ukázat studentům praktickou a zábavnou stránku různých předmětů, nechat je vyzkoušet si věci, na které v běžné výuce není čas nebo prostor. Během projektů se tedy často vyjíždí na různé exkurze, dělají se laboratorní pokusy, točí se filmy, hledají se trilobiti v Prokopském údolí nebo se nahrává hudební CD.

Protože projekt nemusí být nutně spojený s předmětem, který vyučujeme, měly jsme s kolegyní neanglický projekt "Psychohrátky". Postavily jsme ho na principech zážitkové pedagogiky s prvky dramatické výchovy. Chtěly jsme, aby se studenti v menší skupině dozvěděli něco o sobě i o ostatních, odnesli si netradiční zážitky a v neposlední řadě se i trochu pobavili.

Myslím, že se projekt vydařil. Hodně nám pomohly zkušenosti z táborů a seminářů z vysoké (psychologie, dramatická výchova, outdoorové aktivity nebo rétorika). Sáhly jsme samozřejmě i po chytré literatuře a s pomocí odborníků J. Neumanna a R. Musila jsme poskládaly program do několika bloků- seznamovací hry, týmové, strategické, v prostoru, strategické nebo relaxační a závěrečné, rozlučkové.

Několik zajímavých momentů bych vám ráda popsala.

Co mě překvapilo:
Jeden den jsme strávili skoro celý venku. Cestu ze školy do blízkého parku jsme také využili - všem jsme zavázali oči, jen tři studenti šátek přes oči neměli a všichni se museli bezpečně dostat ven. Ty, co vedli nevidomé, jsme vybíraly pečlivě - zvolily jsme tři nenápadné, spíše mlčenlivé studenty. Taktika, že se zakřiknutému studentovi přisoudí vedoucí nebo zodpovědná role, se při práci ve třídě vyplácí - mají šanci si zkusit, jaké to je, být ve vedoucí pozici a pak i jak chutná úspěch, pakliže se aktivita povede.
Dva ze tří vodičů se své role ujali rychle a přirozeně, pospojovali si nevidomé do hadů a bezpečně s nimi zvládli cestu po schodech, přes skříňky (aby se přezuli) až ven do parku. Poslední z nich, nenápadná Míša, se ale projevila stejně jako se projevovala doposud - jakoby tam ani nebyla. Její nevidomí se bezprizorně potloukali po chodbách, ona se nikoho nedotkla a nic neřekla ani v případě, kdy si to jeden student neohroženě namířil přímo proti skleněným dveřím - tady jsme musely zasáhnout my dvě. V reflexi po hře si na to samozřejmě studenti stěžovali, ale Míše to přišlo "v pohodě". Snad pro ni aspoň reakce jejích spolužáků byla přínosná... Jinak fakt nevím. "V pohodě" mi to teda nepřišlo.

Co mě nepřekvapilo:
Co jsem naopak čekala, byla upřímná, skoro dětská radost, když jsme v úplně poslední hře našeho projektu vytáhli polárkáč. Hra je jednoduchá - sedí se v kruhu, kolují dvě kostky, kdo hodí šestku, obleče si rukavice, čepici a šálu a může se lžičkou ládovat zmrzlinou, dokud šestku nehodí někdo jiný a nevystřídá ho. Zmrzlina všem rozzářila oči a i když už byli unavení, hladoví před obědem a těšili se domů, s chutí si hru zahráli.

Co mě znervózňovalo:
Byla jsem trochu nervózní ze hry, kterou jsme naplánovaly na druhý den. Každý si přinesl třicet korun jako vklad do hry. Po diskuzi o situacích, kdy člověk obětuje něco málo, aby jiný získal o hodně víc, se peníze daly dohromady doprostřed, bylo to přes pět se korun. Pro efekt jsem posbírala všechny ty drobné a dala na talířek papírovou bankovku. Cílem hry je, aby se skupina shodla, komu peníze věnuje - vybraný jedinec nesmí částku utratit za něco, co by prospělo celé skupině (třeba že by všechny pozval do cukrárny). Třídu jsme zamkly a klíče položily doprostřed vedle peněz - odemknout se smí jen tehdy, až bude rozhodnuto a hra dohraná.

Měla jsem obavy ze dvou věcí - jednak aby diskuze o tom, komu se peníze přidělí, neubírala nějakým hodně negativním směrem, třeba i k nadávkám a napadání (resp. abychom to zvládly rozebrat v následující reflexi) a pak taky aby si za pár dní nepřišel stěžovat nějaký rodič, že učíme děti hazardu a že jejich dítě přišlo ve škole o peníze - za dozoru dvou učitelek. Nakonec to dopadlo dobře, studenti se celkem rychle shodli, že se prostě nedohodnou, a zahráli si o peníze takovou obměnu kámen-nůžky-papír (protože byli v lichém počtu). V reflexi jsme pak porovnali tuhle hru s hazardními hrami, takže hláška, že někdo "vyhrál" ve škole pětikilo, snad nikde doma nezazněla. Žádný rodič se zatím neozval, tak asi dobrý...

Co mě potěšilo:
První den jsme hráli hru, kdy si má během chvilky každý student najít ve třídě místo, které mu je příjemné a sednout si do polohy, která mu je příjemná. V následné diskuzi se pak rozebírá, proč si kdo zvolil jaké místo ("Abych viděla na dveře, kdo přichází... Abych měl přehled, co se děje ve třídě... Abych nebyl tak na ráně, tak sedím radši v rohu... Abych měla výhled z okna a viděla i to, co se děje venku...") a taky jestli je tam nějaká paralela s reálným životem ("I v životě mám rád o všem přehled. ... Někdy si připadám trochu zahnaná do kouta. ... Spíš nepotřebuju být moc na očích.") Jeden student, Robert, si vybral místo mezi dvěma odsunutými lavicemi u tabule a sedl si pod tabuli. Vypadal jako dědeček Hříbeček, nenápadný a schovaný, ale prý to tam bylo útulné.

Během těch tří dnů ale udělal největší pokrok. Doslova rozkvetl, skamarádil se s jiným studentem a stal se bavičem skupiny. Hodně mu podle mě pomohla hra, při které musel celý tým překonat pomyslnou zeď z lana, natáhnutého mezi dvěma stromy. Byl tak trochu za hrdinu, protože díky své tělesné konstituci v náručí přenášel snad všechny holky - lehce jako pírko. Měla jsem radost, že si ve skupině získal ostatní a už nesedí v koutku.

Celkově mám z našeho projektu dobrý pocit. Připomněla jsem si, jaké to je, vést reflexi, jak je náročné připravit sled her tak, aby na sebe logicky a tematicky navazovaly a jak je vyčerpávající být neustále ve střehu, jestli aktivita probíhá, jak má, jestli jsou všichni zapojeni a taky jestli časově stíháme náš harmonogram. Pak mi kolega zeměpisář říkal, že si komplikuju život - že jsem mohla jet jako oni se studenty někam na třídenní výlet, nechat je odprezentovat nějaké zajímavosti o přírodních úkazech, které viděli, večer se kouknout na hokej a odpočinout si na čerstvém vzduchu.
Má pravdu, že odpočatější bych určitě byla, takhle jsem to dospávala ještě o víkendu, protože po projektech byla normálně zase výuka - ale tohle prostě stálo za to.