a studentovi, který je mi naopak nakloněn. Stane se, že podobné pocity vyvolám v celé třídě.
Učím jednu třídu, která za rok maturuje. Když jsem dostala v poprvé do ruky svůj rozvrh, těšila jsem se na tuhle třídu asi nejvíc - měli by být nejvíc pokročilí, takže práce s jazykem tam bude nejzábavnější, nejživější, navíc je jim 17, 18, takže nejhorší pubertu by mohli mít za sebou a mohla by s nimi být rozumná řeč. Něco docela sedí, pubertu opravdu mají vesměs za sebou, pokročilí jsou, ale ta zábavná práce v hodinách se nějak nedaří. Na prvních hodinách se často stalo, že jsem se na něco zeptala a nikdo nic neříkal, jen seděli a koukali na mě. To může znamenat plno věcí: otázka je třeba příliš těžká, takže nikdo neví odpověď. Nebo naopak moc lehká a nikdo se s odpovědí ani nenamáhá, protože to je pod jejich úroveň. Může být také až moc osobní, nemístná, cokoli... Když mi ale neodpovídali ani na základní věci, jako: "Už to máte hotové?", důvod mi zbyl jediný - není to prostě komunikativní třída. V dotazníku na začátku roku opravdu všichni upřednostňovali individuální práci, maximálně ve dvojicích. Později jsem od různých kolegů zjistila, že je tahle třída známá tím, že mezi sebou nemá moc dobré vztahy (což vysvětluje, proč nejsou ochotni cokoli sdílet před spolužáky) a celkově je taková "mdlá", i když výsledky mají celkem dobré.
No a pak jsme se začali rozcházet v různých věcech. S novou učebnicí nechtěli online pracovní sešit, protože prý nejsou na internetu každý den a nemohli by úkol dělat třeba v tramvaji po cestě do školy. Občas mi nevěří, když jim řeknu nebo v eseji opravím nějaké slovní spojení nebo gramatické pravidlo ("To se teda používá, můj táta dělá v zahraniční firmě a já jsem ho slyšel to normálně říkat!"). Chtějí v hodinách hodně procvičovat mluvení, ale na otázku, jaký je váš názor, odpovídají jednoslovně, nebo: "Nevím. Nemám názor," nebo dokonce mlčí. Chtějí, abych jim maturitní otázky (zatím jsme probrali jen jednu, Českou republiku - na zbytek bude čas hlavně příští rok) nejen nějak zpracovala, ale abych jim z těch pracovních listů i na tabuli vypsala přesně ta slovíčka, která pak budou v testu. Některé mé kolegyně to snad dělají, ale mně to přijde kontraproduktivní - na vysoké škole už přece student musí umět vybrat z textu to podstatné, a na vysokou přece půjdou všichni. Vždyť se nestačí naučit jen "nákupní seznam" slovíček nazpaměť. Svědomí mám čisté - slovní zásobu jsme probrali, většinu procvičili, dělala jsem jim navíc doplňovací cvičení, které jsem pak dala i do testu - a stejně mi pak někdo "Moravský kras" přeloží jako "Moravian beauty" (tj. moravská krása). Rozkolů je čím dál tím víc a ať dělám, co dělám, všechno je špatně. Tahle třída mě prostě nesnáší a moc nadějí na změnu si nedávám. Ještě, že maturují už příští rok.
Naštěstí jsou tady pak třídy, kam chodím ráda. Někdy se v té polovině, kterou zrovna učím, sejdou spíše extrovertní typy, pak nějaký třídní šašek a vůbec studenti, kterým nevadí se v hodině aktivně zapojit. Tady se často smějeme, nebojím se zavtipkovat, máme přátelské vztahy. Tím, že učím jazyk, dozvím se spoustu věcí, jsou-li studenti jen trochu sdílní. Znám z vyprávění jejich partnery, vím, jak slaví Vánoce, jakých si dárků si cení, kdo dělá jaký sport, jak by se zachovali, kdyby jim pokladní vrátila víc drobných, než měla, jaký zákon by změnili, kdyby mohli, jestli v životě zažili šťastný konec nebo co je trápí... Občas se stane, že si o něčem povídáme a někdo se zeptá: "A vy?" a já pak taky přemýšlím, jaký nejhorší dárek jsem kdy dostala nebo co mě dělá šťastnou. V takové přátelské atmosféře nemám problém prozradit nějaký drobný detail ze svého osobního života, mám pocit, že zrovna v téhle třídě mě to ke studentům přibližuje. Samozřejmě ne všichni studenti na sebe prozrazují podrobnosti posledního rozchodu, ale když mi prozradí aspoň něco, dá se s tím pak i lépe pracovat - a nejde jen o to, že do příštího cvičení můžu zařadit větu, která je pravdivá ("Pepík by si přál, aby jeho tým konečně postoupil do první ligy."), ale celkově se lépe pracuje s lidmi, které aspoň trochu znáte.
Myslím, že můžu být ráda, že mám i takové milé třídy. Být všechny jako ta jedna protivná, tak mě ta práce fakt netěší. Takhle mi náladu kazí jen třikrát týdně a to se nějak dá, když se to vyváží těmi příjemnými hodinami.
Žádné komentáře:
Okomentovat