Děvko!

Před Vánoci je ideální čas pustit studentům v hodinách nějaký film. Atmosféra není zrovna pracovní a v plné míře se projevuje tzv. "chýliasmus", jak to nazval Mgr. Musil na PedF UK. Totiž, že poznáte, že se hodina nebo školní období chýlí ke konci - všichni už jsou neposední a líní dělat něco produktivního.

Rozhodla jsem se pro film Submarine (Jmenuji se Oliver Tate), který byl přílohou anglického časopisu pro studenty Bridge, který odebíráme. Byly k němu i dobře zpracované pracovní listy - nejde samozřejmě jen o koukání se na film a nicnedělání, to se hodí spíš na suplovanou hodinu. I z videa se dá hodně "vytřískat" - jazyková cvičení, diskuze a nová slovní zásoba.

Je to film o patnáctiletém klukovi, který je sice trochu zvláštní (má několik autistických rysů), ale jinak řeší problémy jako každý jiný puberťák: škola, první láska, manželská krize rodičů. Film je nabitý tématy, která jsou jako stvořená pro diskuzi s mými kvartány, taky vesměs patnáctileté: řešení osobních problémů, školní pravidla, setkání se šikanou.

Nicméně, ve filmu se objevují i sprostá slova. Nic, co by tahle téměř výlučně klučičí třída neslyšela už dřív, ale v některých scénách je klíčové ta slova znát, aby se nevytratila hlavní myšlenka děje. Třeba když je Oliver držen v "kravatě" studentem, který ho nutí, aby jednu dívku nazval děvkou (slut). Naštěstí pro mě, není vůbec nutné to slovo v hodině vyslovit česky, dá se krásně anglicky opsat jako "hanlivý výraz pro dívku, která spí s mnoha muži". Hotovo! Kluci se sice uchechtávají a někteří si slovíčko aktivně připisují k dalším do slovníčku, ale co.

Později jsem s kamennou tváří ustála ještě další výraz, "hand job", tedy sexuální akt proveden za pomoci ruky, většinou sám sobě...

Kdyby tohle byl jeden z nejtěžších momentů mé práce, byla bych šťastná. :)

První neschopenka

To takhle jednou zamrznou všechny troleje tramvají, člověk uvízne na jedné zastávce, hodinku si tam vymrzne a je vymalováno. Ani horký čaj skoro v každé vyučovací hodině, rolák a jiné metody zadávání instrukcí než hlasem (tlesknutí, ukázání, psané zadání cvičení) nepomůžou. Nejdřív huhňám s rýmou, pak mám hlas jak rocková hvězda a pak přestávám mluvit úplně. Diagnóza zní: zánět hlasivek, antibiotika na 14 dní, neschopenka aspoň na týden.

Jsem tak trochu ráda, že to nakonec dopadlo takhle - kdyby mi totiž doktorka řekla, ať to jen na pár dní nepřeháním a zkusím to vyležet, určitě bych se do konce týdne ještě objevila v práci. Měla jsem to tentokrát tak dobře rozplánované! Všichni mí studenti už věděli termíny pololetních písemek, většinu z nich bych bývala stihla napsat před Vánoci, pak bych měla plno času na opravení a po Vánocích bychom se mohli pustit do nové lekce, popř. učebnice. Navíc by mi zbyl i těsně před Vánoci čas na vánoční aktivity, koledy apod. Teď kvůli mé nemoci zameškává dalších 90 lidí.
Všechno se teda asi o měsíc posune - testy budu muset stihnout napsat hned po prázdninách, než zase plno tříd odjede na lyžáky, protože jestli se do práce vrátím jen na poslední týden před Vánoci, už to nebudu stíhat, "chýliasmus" se už taky bude projevovat na plno - nikomu se nebude chtít nic dělat. Navíc na poslední dva dny jsou naplánované nějaké akce školy, vánoční besídky a tak, tak to zbývají tři normální dny.

Asi bych to měla brát jako varování, abych to všechno tolik nepřeháněla. Není těžké připravovat hodiny a materiály dlouho do noci, přes den se hodit do aktivního módu a přinášet do hodiny plno energie (v naději, že je to nakažlivé) a pak odpoledne, kdy už člověk padá na hu*u, zase připravovat další aktivity na další den. Svědomí mi nedovolí přípravu odfláknout, chci tu práci dělat dobře, chci, aby si studenti odnesli z hodin co nejvíc a aby je to aspoň někdy bavilo. Zároveň bych chtěla aspoň jednou v týdnu přijít domů dřív než v sedm, připravit večeři a pak třeba nedělat nic, ne zase opravovat písemky nebo hodinu hledat ideální video nebo písničku, kde se objevuje probíraná gramatika. I moji kamarádi si stěžují, že na ně nemám čas, což mě opravdu mrzí.

Začínám nabývat dojmu, že umění není si s přípravou na hodinu vyhrát třeba tři hodiny, ale zvládnout připravit kvalitní hodinu za kratší dobu. Na jednu 45min hodinu jsem se na kurzu CELTA připravovala i pět, šest hodin - což jinak samozřejmě nejde, mělo mě to tenkrát naučit se nad vyučováním zamyslet a zautomatizovat si některé postupy. Stáhnout tuhle dobu aspoň na 45min, aby to bylo 1:1, by bylo super, ale i tak je to dost. Dostala bych se tak na 42 hodin týdně, ale to není všechno: ještě všechny ty dozory, porady, akce školy, papírování, třídní schůzky a vůbec aktivity, co jsou započítané do tzv. nepřímé pedagogické činnosti.

Budu to prostě muset začít zkracovat. S některými učebnicemi jsem se už seznámila, studenty snad znám taky trochu lépe a když si budu materiály systematicky uchovávat, budu je pak časem moci aspoň částečně zrecyklovat. Celý ten kolotoč "státnice - druhé státnice - diplomka - kurz CELTA  - stěhování - nová práce - zase stěhování" se teď snad pomalu zpomalí. Budou přece Vánoce, svátky klidu!

Vánoční večírek

Zbýval ani ne měsíc do Vánoc a i náš pracovní kolektiv čekal vánoční večírek. Nemám srovnání s jinými školami nebo pracovišti, tak jsem ani moc nevěděla, jak to bude probíhat. V jazykovkách, kde jsem učila před tím, nás bylo kolem dvaceti i s vedením, takže vánoční večírky byly komorní akce s předáváním malých dárečků a někdy spojené i s prezentací nových vánočních aktivit využitelných v hodinách.

Tady je nás ale málem čtyřikrát tolik, takže posezení se svařákem v jedné z učeben je vyloučené. Dřív prý bývaly tyhle předvánoční sešlosti ve školní jídelně, která má ale špatnou akustiku (i málo lidí vytváří dojem hrozného hluku) a se židlemi kolem stolu se nedá hýbat, takže to společenský účel moc neplnilo. Každý rok se přichází s bývalými kolegy pozdravit i učitelé v důchodu a na mateřské - ti možná vzpomínku na budovu školy ocení, ale my, co tam trávíme celý den, rádi vyrazíme jinam.

Náš "podnikový večírek" se tedy konal v jednom pražském podniku už začátkem prosince. Každý jsme přispěli drobnou částku na občerstvení - v ceně jsme tak měli teplé nápoje, obložené mísy, jakýsi guláš a řízky. Zbytek jsme si zase platili sami. Strávila jsem vlastně s kolegy celý den - dopoledne a po obědě normálně v práci, pak byla porada, po které jsme měli asi hodinu "volno" (dělala jsem přípravy na další den) a pak jsme se společně přesunuli do té restaurace.

Jeden náš kolega, operní pěvec, nás obdařil dvěma písněmi, jinak jsme se zabavili sami. Přišlo plno lidí, které jsme neznala, takže jsme se stejně bavili vesměs v tom samém složení, v jakém jsme v kabinetu. Možná kdyby tomu uzpůsobení podniku nějak napomáhalo, kdyby tam třeba byly jen takové ty vysoké barové stoly, byla by cirkulace lidí větší.

Nezdržela jsem se dlouho, byla jsem docela nastydlá a protože to byl všední den a odpoledne jsem neměla díky té poradě moc času na přípravy na další den, jela jsem domů připravovat nějaké testy a jednu maturitní otázku.

Tak nějak nevím, dojem z celého večírku mám trochu rozpačitý - vánoční party jako byla ve filmu Láska nebeská to moc nepřipomínalo. Ale bylo to milý, to zas jo.

Tak teď už jen vydržet do Vánoc. :)

Dívka, co mě nesnáší a chlapec, co mě miluje

Ta studentka, které jsem před časem našla tahák a dala z písemky pětku, mě začala opravdu nesnášet. Jak se to projevuje? Neustále testuje, kde jsou hranice našich pracně vytvořených pravidel; co se stane, když nebude mít učebnici, úkol, když si bude psát SMS na mobilu nebo když si vytáhne Ipod, jakmile ji napomenu, aby mobil schovala. Jednou se mě snažila parodovat - napomenula jsem ji a ona mou větu polohlasem zopakovala svojí spolužačce v lavici, ovšem hlasem karikaturní postavičky a s patřičným ksichtem. Navenek se nenechám jen tak vytočit, i když tlak mi určitě stoupne.

Je mi líto, že je takhle v odporu, protože je to kontraproduktivní. Nepotřebuju s ní bojovat a neustále ukazovat, kdo má navrch. Jednak to ruší jinak docela přátelskou atmosféru ve třídě a taky si myslím, že se toho míň naučí, když pořád zkouší dělat něco, co nemá. Studentka je to jinak celkem bystrá, nenechá se nachytat, že třeba nedává pozor - když je vyvolaná a nemá větu připravenou, je schopná ji vymyslet na místě tak, že to skoro vypadá, jako by přesně věděla, co děláme. Teď jen doufám, že na svou křivdičku se zabaveným testem brzo zapomene, nějak se spolu srovnáme a bude znašich společných hodin těžit víc.

Na druhé straně, v paralelní třídě je student, který na mě občas dělá oči. Vchází do třídy zároveň se mnou a teatrálně mi ustupuje z cesty, vždycky maže tabuli, i když nemá službu nebo mi nabízí čokoládu. Sedí ve druhé lavici uprostřed a když si na začátku hodiny studenti stoupnou, abychom zahájili hodinu, občas si rukou jakoby bezděky zajede pod tričko a poškrábe se někde na rameni, čímž si triko vyhrne skoro ke krku a odhalí mi tak celý hrudník. Těžko říct, jestli to dělá záměrně, ale jestli to je jen bezděky, je to snad ještě horší.

Bylo by super, kdyby ho tenhle platonický cit motivoval k aktivnějšímu studiu angličtiny - zatím to zas tak nevypadá, ale těžko soudit po třech měsících.

Projevy studentských emocí můžou být různé: na kolegyni čekalo na tabuli namalované srdce, na jinou kosočtverce nakreslené ve sněhu na jejím autě.

Každopádně je jasné, že se člověk nezalíbí všem. I když sama sebe přirozeně vnímám jako sympatického člověka, je třeba si uvědomit, že někomu prostě sednout vůbec nemusím.

Čím dřív se s tím jako začínající učitelka srovnám, tím líp. :)

První odhalený tahák!

Můžu slavit, zabavila jsem ve třídě první tahák. Člověk by řekl, že zrovna při angličtině se toho z taháku moc opsat nedá - možná nějaká slovíčka, ale ta v testech jednou za čas recykluju, takže se stejně pak objeví znovu (nejde to tedy jednou napsat - a pak už nikdy nepoužít), pak snad nějaké větné konstrukce nebo pravidla, kdy se použije jaký čas?

No, přesně tohle si jedna studentka napsala - psali jsme test z podmínkových vět, kde jsou čtyři základní typy větných struktur, které se vážou na konkrétní slovesné časy. Takže jakýsi vzoreček z toho vytvořit jde, a přesně to jsem objevila na malém papírku vloženém v rohu sešitu, který měla při písemce přes sebou.

Kdyby podváděla s větším umem, možná bych si toho ani nevšimla, ale oči jí neustále klouzaly z taháku na písemku, tak si toho nešlo nevšimnout. Písemku jsem zabavila a oznámkovala pětkou - a studentka ještě obracela oči v sloup a byla skoro uražená, že jsem na to přišla. Kolegyně se mě pak ptaly, jestli bych jí dala šanci si tu písemku opravit, kdyby za mnou po hodině přišla, omluvila se a s pokorou poprosila o další šanci. Když tak o tom přemýšlím, asi bych jí žádný náhradní termín nedala. Proč bych měla vytvářet další verzi testu jen proto, že jsem ji poprvé chytla při podvádění? Navíc tahle holka to má všechno na háku, neustále vyrušuje, zkouší vytahovat při hodině mobil a když jsme trénovali ty podmínkové věty na online cvičeních v počítačové učebně, musela jsem ji pořád kontrolovat, aby na internetu nebrousila jinam, hlavně na online obchody s oblečením. Nicméně připomněla bych jí možnosti, jak si známku může vylepšit jinak (prezentace, esej, básnička, jakákoli viditelná snaha...).

Nejlepší na tom všem bylo, že když jsem pak testy opravovala, i v tom jejím jsem našla plno chyb. Prostě podvádět se musí umět. :)

První třídní schůzky

První třídní schůzky jsou docela úspěšně za mnou. Od rána byla ve škole celkem napjatá atmosféra, studenti byli donuceni uklidit třídy, hezky smazat tabule a v kabinetě se tiskly poslední klasifikační archy a počítala se absence, pozdní příchody, rozmýšlely se napomenutí a důtky. Po obědě byla porada, na které se po třídách četly všechny špatné prospěchy (čtyřky a pětky) a všechny neklasifikace VŠECH studentů, plus odůvodnění neklasifikace (např. nedostatek podkladů pro hodnocení, sportovní aktivity, dlouhá nemoc apod.). Jsme strašně velká škola, takže než jsme prošli všechny třídy, navíc s dalšími komentáři o problémových studentech (nebo rodičích), zabralo to přes dvě hodiny!

Pak jsme my, co (naštěstí) nemáme třídnictví, měli necelou hodinu "volno", takže jsme si dělali přípravy na další den a pak už se po chodbách začali trousit rodiče. Šla jsem se představit do každé třídy, kde učím, někdy zároveň s další novou kolegyní - chtěly jsme se trochu vyhnout náporu rodičů, kteří by se pak na nás do kabinetu přišli jen tak podívat a okouknout, kdo to vlastně teď učí jejich děti.

Asi se to vyplatilo, i když i tak byla fronta u nás před kabinetem dlouhá a asi hodinu jsme trpělivě zodpovídali všemožné dotazy.

Moje nejhorší obava byla, že přijde nějaká maminka a představí se: "Dobrý den, Nováková," nebo jiným obyčejným příjmením a já budu úplně ztracená. Pamatuju si sice všech devadesát studentů křestním jménem, ale příjmení jen u několika z nich. Musela jsem si ještě před schůzkami pozjišťovat několik konkrétních příjmení studentů a dopsat si k nim poznámku - třeba když mám ve třídě dva Jany, je sice jeden "Honza" a druhý "Honzík", ale dopsala jsem si k nim třeba "blond", aby se mi pak vybavil i obličej, až se někdo přijde na Honzu nebo Honzíka zeptat. V jedné třídě mám dokonce dvě studentky, které se jmenují úplně stejně a liší se jen ročníkem narození, který chudáci všude dopisují, aby je odlišili.

Na ty schůzky jsem se teda připravila, jak se dalo - měla jsem hezky utříděné testy všech tříd, abych mohla rodičům ukazovat, v čem chybují a ve všech třídách jsem dokonce stihla napsat jak eseje, tak čtvrtletní práce. To mi dalo teda nesmírně zabrat, protože jsem nevěděla, že čtvrtletní klasifikace se uzavírá výrazně dřív než jsou samotné třídní schůzky. Navíc předtím byly ty podzimní prázdniny a pak jiná akce školy, takže některé studenty jsem viděla víc jak před týdnem... Takže posledních pár dní jsem po odpoledních, večerech i nocích nedělala nic jiného, než jsem jsem vyráběla testy a pak opravovala testy. (Dneska jsem zjistila, že opravení každé čtvrtletní práce se proplácí, ale nevím kolik... Na nový boty to asi nebude, ale aspoň na dvě tři dobrý kafe by mohlo.)

Přestože učím spíš starší studenty, přišlo za mnou docela dost rodičů. Dali by se rozdělit na dvě skupiny: jedni se přišli s dobrým úmyslem i pokorou zeptat, jak jsou na tom jejich děti, kde v testech nejvíc chybují, co by měli doma procvičovat a jestli nemám tip na nějakou učebnici nebo doplňující cvičení na poslech/ čtení/ další gramatiku. To byly příjemné rozhovory, takhle si tu spolupráci školy a rodičů představuju. No a druhá, naštěstí menší skupinka jsou rodiče, kteří se nepřišli nijak konstruktivně poradit, ale vlastně jen zeptat: "Jak to, že náš Pepík nemá jedničku, když on se pořád kouká na ty filmy a všemu rozumí?! ...když jsme byli před třemi lety celý rok v Americe a Maruška má tak hezkou angličtinu?! ...když ze všech ostatních předmětů má maximálně dvojky a ta angličtina mu to teď kazí?!" No, některým rodičům ani ukázání testu, kde má Pepík skoro nula bodů třeba ze slovíček, protože na to kašle, nestačí jako důvod. Pak maminka sice uznala, že nějakou tu prezentaci nebo jinou aktivitu by si tedy asi připravit mohl, aby ukázal, že si známku chce opravit, ale od schůzek jsem se Pepíkem viděla už třikrát a ticho po pěšině. Je vidět, že to doma po třídních schůzkách asi nebylo tak drsný.

Takže, čtvrt na devět večer, skupinka úplně vyčerpaných učitelů odchází ze školy a já z toho mám nakonec docela dobrý pocit. Poučením pro příště, tedy před pololetím, je určitě lepší naplánování velkých písemek a esejí, abych se z toho pak nezbláznila - i když služebně starší kolegyně se mému předsevzetí trochu vysmály, prý to za ty dva měsíce bude úplně stejná panika. Tak uvidíme.

Už máte opravené ty testy?

Jedna moje kolegyně prý studentům od začátku zakazuje položení jedné otázky: "Paní profesorko, už máte opravené ty testy?" Říká, že ona tam slyší: "Jak to, že ještě nemáte opravené naše testy? To se flákáte nebo co?!" No, trochu to tak někdy zní. Já to chápu, taky jsem chtěla vědět výsledek vždycky co nejdřív, i na vysoký jsme už v hospodě po zkoušce koukali na internet, jestli tam třeba už po hodině nejsou výsledky. Samozřejmě, že nebyly. Prostě to chce čas, všechno to opravit...

A nejen opravit, ale i oznámkovat. Pokud je to test, kde se dají lehce sečíst body, pak je to jasné, známka je podle předem nastavené hranice. (Stejně občas test procházím znovu a znovu, jestli někde nenajdu bod navíc, když je to třeba těsně trojka nebo čtyřka). Dala jsem už i první pětku a věřte nebo ne, bylo mi to fakt líto. Vždyť jsme to přece ještě opakovali, všem se to zdálo jasné, o testu věděli dopředu... a stejně.

No a když je to esej? Trvá mi to třikrát tak dlouho, protože každou práci čtu několikrát a o známce pak dlouho přemýšlím, abych někomu neukřivdila. Jasně, až budu opravovat třeba 500stou esej, už mi to asi tak nepřijde, ale zatím jsem jich opravila asi 90 a o moc rychleji to nejde.

Teď se s testy roztrhl pytel. Sotva jsme dopsali testy z jedné lekce, kterou jsem ve většině třídách už stihla probrat (tzn. i procvičit, zopakovat, vyzkoušet...), je tu čtvrtletí a to si žádá povinnou čtvrtletní práci, kterou ideálně stihneme do uzavření klasifikace, resp. do třídních schůzek (už začátkem listopadu). Před těmi podzimními prázdninami se tedy zapotí nejen studenti, ale i já - musím všechny ty testy nejdřív vytvořit, že jo. Mohla bych sice jen okopírovat ty připravené, které jsou ke každé učebnici - ale jednak si člověk nikdy nemůže být jistý, že studenti tu učitelskou verzi už dávno nemají staženou a jednak mi přijde fér "ušít" jim test přímo na tělo, teda podle toho, co jsme brali. Když jim přinesu nějaký materiál navíc nebo čteme články v časopise, tak by se to v testu mělo odrazit, i když učebnice s tím nepočítá... No a v neposlední řadě je nutné v některých třídách test "vyhoršit", jak říká jedna kolegyně. Učebnice i testy k nim připravené jsou pro některé skupiny moc lehké, což by nemělo cenu, tak je třeba tu a tam něco upravit... A hodinka na jeden test je pryč, ani nevím. Jasně, pak si tam 45min válím šunky, zatímco studenti píšou (jen koukám, jestli neopisují) ...ale pak přijde zase to opravování a tak pořád dokola. Program na prodlužující se podzimní večery mám prostě jasný.

Prudy a benefity

V každé práci, i v té vysněné, na kterou člověk studuje snad sto let, jsou věci, které vás prostě nebaví. Za necelý měsíc ve školství už mám pár favoritů: na prvním místě jsou rozhodně dozory na chodbách. Já vím, proč se to musí, že kdyby se někomu něco stalo (a že se už v historii školy stalo), tak první otázka bude, jestli ty studenty někdo "hlídal" a kdo je za to zodpovědný. Ale když učíte pět, šest hodin v kuse, chce se vám čůrat, dali byste si svačinu nebo uvařili čaj, potřebujete nakopírovat pracovní listy na věčně stávkující kopírce a chodí za vámi studenti s všemožnými dotazy a problémy, tak se své desetiminutové přestávky vzdávám jen s těžkým srdcem - navíc ve prospěch čumění na svačící studenty na chodbě. Dozor v jídelně je ještě větší opruz: nejen, že koukáte na studenty, kteří už se cpou obědem, ale samotným vám už kručí v břiše.

To mě ale přivádí k jedné z výhod téhle práce: může se legálně předbíhat ve frontě na oběd. Není to úplně fér a když mám právě dozor, klidně počkám a jdu se najíst až po posledním hladovém studentovi ve frontě, ale jinak se to hodí - na oběd máme sice stejně času jako studenti, ale věřím, že se v mnoha případech na hodinu připravuju poctivěji než oni a zabere mi to rozhodně víc času; takže ušetřených 20 minut z fronty v jídelně se pak hezky zaplní třeba opravováním testů.

Druhá věc, která mi znepříjemňuje pracovní život, je paradoxně nové technické vybavení školy. V každé třídě počítač s nahranými poslechy (takže žádné tahání magneťáku a CDček s sebou), repráky, skoro v každé třídě projektor nebo interaktivní tabule... co víc si přát? No, třeba kdyby to ještě vždycky fungovalo na 100%. Jednou za uherský rok třeba zamrzne server, takže z počítače se fakt stane jen krabice. No, měla jsem ten uherský rok už teď začátkem září, snad v druhé hodině s novou třídou, založené na delším poslechu - který ale nešel spustit. Improvizace s 16 novými tvářemi ve třídě, které čekají, co z vás vypadne - to byla opravdová zkouška mého pedagogického umu.

Na druhou stranu, najdou se i momenty, kdy si říkám, že to je přesně ten důvod, proč jsem se pro tuhle práci rozhodla - když všechno běží, jak má. Třeba ani ne tak, jak jsem si naplánovala, třeba i hodím svou hodinovou přípravu do koše po prvních pár minutách, protože to nefunguje, ale prostě: studenti jsou zapojení, ideálně všichni, téma je zajímá, ptají se na otázky, nebojí se chybovat, komunikují mezi sebou i se mnou, dozvídají se nové věci a je prostor třeba i pro zasmání. Pocit, kdy to v hodině klape, je ještě lepším benefitem než ty ultra levné obědy v jídelně.

„Furt ve střehu“

Na plno školních situací se člověk může připravit, předem je promyslet. Jak vstoupí do třídy, jak se představí, jestli bude studentům vykat nebo tykat, jestli bude od začátku mluvit striktně anglicky nebo organizační záležitosti odbude v češtině... I na některé nepříjemné okamžiky se dá připravit, třeba co udělám, až student nebude mít učebnici? Nepřinese úkol? Bude v hodině vyrušovat? Najdu někomu tahák?

Pak ale přijdou okamžiky, které prostě nečekáte. Tady jde o tu prvotní reakci učitele, hlavně na začátku, kdy se stanovují hranice a tvoří se vztah mezi studenty a učitelem. Musíte je zvládnout na první dobrou, studenti totiž nezapomínají.

Takže si představte: aktivita ve skupinkách, student popisuje ostatním slovíčko na papírku, které musí uhádnout. Dostane slovo „stereotyp“. Začíná obšírně: „To je když... si třeba myslíš nějaký věci o jiných lidech, máš jako předsudky a nemůžeš se toho zbavit. Třeba když řeknu, že černý kradou, tak to je...?“ Druhý student bleskově odpoví: „Pravda?!“ a smích. A já tam u nich stojím, poctivě monitoruju jejich ústní projev a píšu si chyby, ale teď vím, že nesmím dělat, že jsem nic neslyšela. Tohle si reakci žádá, rasismus je jasné tabu.

Nebo zkušenost kolegy, taky nováčka; diskuze o filmech a novinkách v kinech.
„Jaký film jste teď v poslední době viděli?“
A student, od začátku roku v odporu a v roli "frajera“ odpoví: „Fakjů pane učiteli.“
Ne, neposlal ho právě do ..., tak se opravdu jmenuje jedna filmová novinka. Jenže to kolega nevěděl...

Ani mnohem nudnější témata nejsou bez reakcí - bavíme se o politice, volbách, právech a povinnostech dospělých a v učebnici je mj. i otázka: Kolik znáš ministrů své země? Studenti si ve dvojicích jen velmi matně vybavují pár jmen, když třídou zazní zvučný hlas jedné studentky: „Počkej, a není tam teď ten... no... takovej ten kre*én?!“ Tohle taky nelze jen tak přejít.

Prostě, povolání učitele vás tak nějak vydělí ze společnosti, musíte najednou zastupovat tu dospělou, zodpovědnou a morální stranu a pomoct svým studentům dospět v „řádného občana“ - i když to někdy znamená umravňování v situaci, kdybyste se sami radši zasmáli nebo si zanadávali s nimi. (No uznejte, že ten student znalý filmů už tenhle název nikdy líp nevyužije.)

(Takhle se někdy ve třídě cítím - jako pilot, co musí dělat několik náročných úkolů naráz.)

Studentka? Ale ne, já tu učím...

Ano, nastala přesně ta situace, které jsem se obávala. Pletou si mě se studentkou. Kdybych učila na základce, tak se mi to nestane, ale na gymplu jsou v maturitních ročnících fakt už mladí dospělí. Někteří vypadají opravdu vyspěle- kdybych některou z místních starších studentek potkala na VŠ jako svojí spolužačku, nepřišlo by mi to divné. A někteří kluci, zvlášť když se pár dní neoholí, vypadají starší než já. 

Jediná paní uklízečka ví, kam mě zařadit, protože mě vídá vycházet z kabinetu s klíči v ruce. Jinak si mě občas pletou všichni, studenti i učitelé. Přestože jsme byli na poradě všichni pedagogickému sboru představeni, stejně na chodbě potkávám kolegy, pro které jsem jen jedna z mnoha tváří - a někdy neodpoví na pozdrav a minou mě ve spěchu jako míjí desítky jiných studentů. 

No a studenti? Ani seriózní košile, kalhoty (ne džíny) a normální boty (ne papuče) to nezachrání: když jsem vcházela do kvinty, kde jsem se byla první den představit jako jejich nová učitelka angličtiny, nemohla jsem přeslechnout holky v první lavici, jak si šeptají: „Ty jo, jsem myslela, že je to normálně studentka...“ a pochvalné zamručení ze zadních lavic, když jsem řekla, kdo jsem. 

Tak dík, příští rok mi to asi polichotí. Kdo by nechtěl vypadat o těch šest let mladší? Jen teď mi to autoritu asi moc nepřidá - budu muset zvolit jinou strategii.

Proč se sklízí nástěnky?

Pro moje budoucí studenty poslední týden prázdnin, pro mě první týden práce. Bála jsem se, jak tam nebudu mít co na práci, ale opak je pravdou- a to nemám zdaleka tolik příprav na hodiny, kolik jsem si myslela, že stihnu!

Hodně věcí bylo nejspíš stejných jako v každé jiné práci, kde jste noví- nový stůl, nové zavedené zvyklosti, hrozně moc nových tváří a jmen, z nichž si člověk zapamatuje buď jedno nebo druhé... Jsme opravdu velký učitelský sbor, přes 60 lidí, takže z těch asi 15 z nich, se kterými jsem si první den podala ruku, si pamatuju jen kolegy angličtináře a sem tam někoho navíc, a to ještě spíš křestní.

Bylo toho dost i co se týče klasické agendy - klíče, čip, heslo na intranet, do Bakalářů (elektronická třídnice), mail, přihláška do jídelny, heslo na přihlášení do jídelny, žádanka o průkaz ITIC, školení o bezpečnosti práce, požární ochrana, tříhodinové (ale zajímavé) školení o bezpečném internetu...

Porady jsme měli dvě a tak polovina věcí se mě netýkala, protože neučím maturanty, nebyla jsem člen žádné zkušební komise (celý týden se přezkušovali studenti, kteří potřebovali ukončit ročník) a nejsem třídní učitelka. Většina pro mě podstatných věcí se řešila spíš v kabinetě, kde sedíme všichni angličtináři - prohazovali jsme si třeba učebny tak, aby každý byl občas v místnosti, kde je interaktivní tabule, také jsme připravovali návrhy na Projektové dny, které proběhnou na podzim, s dalšími novými kolegy jsme zkoušeli tu interaktivní tabuli, třídili si své nové učebnice a snažili se zorientovat ve všech těch materiálech, které jsou v kabinetě a v knihovně k dispozici.

Někdo také dostal na starost nástěnky... a to je jedna z věcí, kterou nechápu: na konci roku se všechny materiály ze všech nástěnek (ve třídách i na chodbách) sundají a někde se uskladní, aby se za dva měsíce vytáhly a ve stejném nebo podobném složení se zase hezky špendlíčky napíchaly zpátky. Proč? Aby i učitel získal pocit, že se začíná nanovo? Nestačí, když si do diáře nadepíše nové třídy na čistý list? Nebo aby se pravidelně obměňovaly? Ale to se dělá v průběhu roku také, každý přece opečovává tu svou přidělenou nástěnku... Takže? Víte to někdo?!

Zítra do práce!

Tak zítra mě to čeká, první den v práci. Je to teprve přípravný týden, studenti mají ještě prázdniny. Je to zvláštní, že po tolika letech po prázdninách nezasednu do lavic se spolužáky, ale nový semestr vystřídá pravidelný pracovní režim a já budu ve třídě stát na druhé straně barikády.

Moc nevím, co od toho týdne čekat. Počítám, že poznám svoje nové kolegy (v českém školství spíše kolegyně), budou asi nějaké porady, dostanu klíče od školy, přidělený stůl v kabinetě... a co dál?

Učitelé tenhle čas využívají k přípravě tříd (já nejsem třídní, takže nástěnky asi nikde zvelebovat nebudu) a k utřídění svých věci a materiálů (já nemám moc co třídit, snad jen nové učebnice, co jsem dostala).
Můžu si připravit dotazníky na začátek (Students Needs Analysis), udělat několik prvních příprav na hodiny, ale stejně je pak budu upravovat podle toho, jací studenti budou, takže moc hodin dopředu se naplánovat nedá.

Ještě bez studentů v lavicích bych si ráda zkusila práci s interaktivní tabulí, jestli bude zrovna ve třídách, kde budu učit, taky se musím naučit s elektronickou třídnicí a zeptat se, jak to bude se školením na státní maturity, které samozřejmě jako začínající učitelka nemám.

Školní jídelna taky ještě nevaří, takže svačinu s sebou... a pak už jen utřídit myšlenky a smíšené pocity, překonat strach z neznámého - a hurá (zase) do školy, vykročit pravou! :)