Je mi líto, že je takhle v odporu, protože je to kontraproduktivní. Nepotřebuju s ní bojovat a neustále ukazovat, kdo má navrch. Jednak to ruší jinak docela přátelskou atmosféru ve třídě a taky si myslím, že se toho míň naučí, když pořád zkouší dělat něco, co nemá. Studentka je to jinak celkem bystrá, nenechá se nachytat, že třeba nedává pozor - když je vyvolaná a nemá větu připravenou, je schopná ji vymyslet na místě tak, že to skoro vypadá, jako by přesně věděla, co děláme. Teď jen doufám, že na svou křivdičku se zabaveným testem brzo zapomene, nějak se spolu srovnáme a bude znašich společných hodin těžit víc.
Na druhé straně, v paralelní třídě je student, který na mě občas dělá oči. Vchází do třídy zároveň se mnou a teatrálně mi ustupuje z cesty, vždycky maže tabuli, i když nemá službu nebo mi nabízí čokoládu. Sedí ve druhé lavici uprostřed a když si na začátku hodiny studenti stoupnou, abychom zahájili hodinu, občas si rukou jakoby bezděky zajede pod tričko a poškrábe se někde na rameni, čímž si triko vyhrne skoro ke krku a odhalí mi tak celý hrudník. Těžko říct, jestli to dělá záměrně, ale jestli to je jen bezděky, je to snad ještě horší.
Bylo by super, kdyby ho tenhle platonický cit motivoval k aktivnějšímu studiu angličtiny - zatím to zas tak nevypadá, ale těžko soudit po třech měsících.
Projevy studentských emocí můžou být různé: na kolegyni čekalo na tabuli namalované srdce, na jinou kosočtverce nakreslené ve sněhu na jejím autě.
Každopádně je jasné, že se člověk nezalíbí všem. I když sama sebe přirozeně vnímám jako sympatického člověka, je třeba si uvědomit, že někomu prostě sednout vůbec nemusím.
Čím dřív se s tím jako začínající učitelka srovnám, tím líp. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat