Prudy a benefity

V každé práci, i v té vysněné, na kterou člověk studuje snad sto let, jsou věci, které vás prostě nebaví. Za necelý měsíc ve školství už mám pár favoritů: na prvním místě jsou rozhodně dozory na chodbách. Já vím, proč se to musí, že kdyby se někomu něco stalo (a že se už v historii školy stalo), tak první otázka bude, jestli ty studenty někdo "hlídal" a kdo je za to zodpovědný. Ale když učíte pět, šest hodin v kuse, chce se vám čůrat, dali byste si svačinu nebo uvařili čaj, potřebujete nakopírovat pracovní listy na věčně stávkující kopírce a chodí za vámi studenti s všemožnými dotazy a problémy, tak se své desetiminutové přestávky vzdávám jen s těžkým srdcem - navíc ve prospěch čumění na svačící studenty na chodbě. Dozor v jídelně je ještě větší opruz: nejen, že koukáte na studenty, kteří už se cpou obědem, ale samotným vám už kručí v břiše.

To mě ale přivádí k jedné z výhod téhle práce: může se legálně předbíhat ve frontě na oběd. Není to úplně fér a když mám právě dozor, klidně počkám a jdu se najíst až po posledním hladovém studentovi ve frontě, ale jinak se to hodí - na oběd máme sice stejně času jako studenti, ale věřím, že se v mnoha případech na hodinu připravuju poctivěji než oni a zabere mi to rozhodně víc času; takže ušetřených 20 minut z fronty v jídelně se pak hezky zaplní třeba opravováním testů.

Druhá věc, která mi znepříjemňuje pracovní život, je paradoxně nové technické vybavení školy. V každé třídě počítač s nahranými poslechy (takže žádné tahání magneťáku a CDček s sebou), repráky, skoro v každé třídě projektor nebo interaktivní tabule... co víc si přát? No, třeba kdyby to ještě vždycky fungovalo na 100%. Jednou za uherský rok třeba zamrzne server, takže z počítače se fakt stane jen krabice. No, měla jsem ten uherský rok už teď začátkem září, snad v druhé hodině s novou třídou, založené na delším poslechu - který ale nešel spustit. Improvizace s 16 novými tvářemi ve třídě, které čekají, co z vás vypadne - to byla opravdová zkouška mého pedagogického umu.

Na druhou stranu, najdou se i momenty, kdy si říkám, že to je přesně ten důvod, proč jsem se pro tuhle práci rozhodla - když všechno běží, jak má. Třeba ani ne tak, jak jsem si naplánovala, třeba i hodím svou hodinovou přípravu do koše po prvních pár minutách, protože to nefunguje, ale prostě: studenti jsou zapojení, ideálně všichni, téma je zajímá, ptají se na otázky, nebojí se chybovat, komunikují mezi sebou i se mnou, dozvídají se nové věci a je prostor třeba i pro zasmání. Pocit, kdy to v hodině klape, je ještě lepším benefitem než ty ultra levné obědy v jídelně.