Na velikosti nezáleží...?

Naše škola je ohromná, máme snad 800 studentů a určitě přes 60 učitelů. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli se mi to líbí nebo jestli bych třeba někdy nechtěla učit na nějaké menší škole... Všechno má samozřejmě své plusy i mínusy.

Nevýhody velké školy:


- strašně moc studentů. Jménem znám asi desetinu, na chodbě mě zdraví většinou jen ti žáci, které učím. Na loňském maturitním plese jsem neznala nikoho z maturantů (letos jich budu znát 15 asi ze 120, wau). Školní prostředí se tak stává trochu anonymním...

- strašně moc kolegů. Jména znám všechny, obličeje taky. Ale ani po roce nedokážu všechny správně spojit (což uznávám, je asi moje vina, nejspíš se málo snažím. Možná jsem si ke společné fotce pedagogického sboru měla dopsat jména a učit se je před spaním, jako jedna naše vyučující na vejšce... ale na to asi nemám). Je tu obecně málo prostoru pro setkávání - na chodbě nebo na dozoru si toho člověk moc neřekne, sborovnu nemáme, porady máme v aule, protože bychom se jinam nevešli... Taková napůl anonymita společnému duchu nepřidá.

- systematická obměna vybavení chce čas. Nemám vůbec žádný vhled do rozpočtu škol, tak je možné, že koupit nové počítače do všech tříd je stejná finanční zátěž jak pro malou tak pro velkou školu - za předpokladu, že větší škola má zase víc peněz. Fakt nevím, ale předpokládám, že díky velkému množství všeho je prostě nutné nové věci dokupovat postupně a rozvážně, protože to stojí velké peníze.

- hodně lidí = fronty na oběd, náročné rozvrhy, nekonečný klasifikační porady. Fronty na oběd jsou někdy až do druhého patra a v jídelně to (i díky děsné akustice) hučí jako v úlu, za chvíli by člověka fakt rozbolela hlava.

Sestavit rozvrhy musí být taky oříšek, když by chtěl člověk vzít v potaz všechny možné faktory - jednak ty povinné (obědové pauzy, nějaké hygienické předpisy apod.), možnosti budovy (omezený počet tělocvičen, výtvarných učeben apod.), požadavky učitelů (ten by potřeboval jedno ráno pravidelně volné na rehabilitace, ta by potřebovala nemít moc odpoledních hodin kvůli dceři ve školce, tamten má ještě druhou práci a potřebuje aspoň dva dny v týdnu odcházet tehdy a tehdy...) a taky nějaký lidský faktor (nedávat matematiku hned po dvouhodinovce těláku, nemít ze dvou hodin zemáku obě dvě od půl 4, z toho jednu v pátek a taky třeba nedat nějakému chudákovi učiteli dozor ráno na chodbě a pak vlastní výuku od 12h). Rozvrhy tak logicky nikdy nemůžou uspokojit každého.
A klasifikační porady, kde se rozebírá třída po třídě, neprospívající za neprospívajícím... o tom už jsme tu psala, to je někdy delší než film Vlk z Wall Street.



Výhody velké školy:

- strašně moc kolegů. Když jste na škole tři angličtináři a z toho vám dva nesednou, může být v kabinetě pěkně dusno. Pakliže je vás ale 11 s výhledem na nového kolegu v příštím roce a kabinet připomíná spíš kancelářský open-space s anglicko-literární tematikou, člověk si svou spřízněnou duši nebo duše najde. Vždycky je s kým probrat hodinu, studenty, problémy, pokaždé má někdo odpověď na vaši otázku, vhodný materiál, tip na dobrou písničku s druhým kondicionálem... a narozeninové oslavy taky stojí za to. :)
Mezi velký počet učitelů se taky aspoň nějak rozmělní ty otravné dozory na chodbách a v jídelně.

- strašně moc studentů. Otevíráte trochu specifičtější seminář? Organizujete zajímavou, byť úzce zaměřenou soutěž? Projekt? Koncert? Výměnu? Na velké škole se pravděpodobně najde dostatečný počet zainteresovaných studentů na většinu takových akcí. Samozřejmě, všeho moc škodí a když je nabídka až příliš pestrá, nemusí to vyjít (např. letos se nám nenaplnil zájezd do Anglie, částečně i kvůli paralelním zájezdům do Švýcarska, Francie a snad Amsterodamu), ale v zásadě se vždycky někdo najde.


- vybavení. Nedokážu posoudit, jestli je to velikostí gymplu, pražskou lokalitou, manažerskými schopnostmi našeho vedení nebo magistrátem jako zřizovatelem, ale takovou knihovnu, jako máme v kabinetě, bych taky chtěla mít. Ať už jde o beletrii pro studenty (která se navíc neustále rozrůstá), odborné knihy pro učitele, další výukové materiály, hry, zjednodušenou četbu v sadách po 16 (pro práci s celou skupinou) nebo obecně vybavení školy (počítače, projektory, repráky...), je to prostě dobrý. Jasně, ne vždycky všechno funguje a pořád je tu co zlepšovat, ale už jen to, že nemusím až na výjimky chodit do hodin s kazeťákem a CDčkem, můžu s celou třídou číst jednu knihu nebo si naplánovat hodinu s videem bez ohledu na to, ve které učebně jsem (tedy jestli je tam plátno), to je prostě pohoda.

- pořád se něco děje. Je nás hodně, tak si mezi sebe můžeme docela pohodlně rozdělit organizaci různých soutěží, zájezdů a projektů. Vypisujeme plno různých seminářů a témat ročníkových prací, myslím, že studenti mají docela z čeho vybírat.

Ne/výhody velké školy?
Je tu pár věcí, které jsem nedokázala jednoznačně zařadit, posuďte sami.

- velká instituce = hodně pravidel? Nevím, jestli je to dané velikostí naší školy nebo prostě obecně jejím nastavením a atmosférou, ale přijde mi, že je tu mraky pravidel. Jak pro studenty, tak pro nás učitele. Velká instituce musí samozřejmě fungovat podle nějakých regulí a já bych nechtěla být v jejím vedení, abych je musela vytvářet. Občas mi ale přijde, že jsme až příliš svázaní jejich urputným dodržováním...

- konkurence. Je tu větší konkurence mezi studenty - vyhrát školní kolo olympiády je těžší, protože je tu logicky i větší procento nadanějších studentů. Jestli je to motivací nebo nevýhodou asi záleží na každém studentovi zvlášť.
A je tu koneckonců i konkurence mezi učiteli - ani ne tak u nás v kabinetě mezi angličtináři, tam je to naštěstí nastavené nanejvýš přátelsky, ale mezi kabinety určitá rivalita občas znát je. Přijde mi to absurdní, porovnávat výkony a výsledky mezi předměty, je to přece míchání jablek s hruškami, ale kolikrát jsem na obědě slyšela uštěpačnou poznámku o "té naší brilantní angličtině, co vy tam pořád děláte?" To trochu zamrzí.

Asi ne všechny věci souvisí s velikostí školy. Možná i malá škola může mít obří didaktickou knihovnu a ve velké se mohou všichni učitelé znát a tykat si. Obě školy, kde jsem byla na praxi, byly spíš malé, ale to bylo na tak krátkou dobu, že spíš stejně nemám s čím srovnávat... Tak si užívám obří gympl se vším všudy. :)

Pět nejdůležitějších věcí v životě teenagera

Měli jsme v učebnici článek na téma "hoarding", tedy chorobné shromažďování věcí. Taková ta porucha, jak lidi nevyhazují žádné staré věci, noviny, spotřebiče a zaplňují jimi byty až po stopy.

Po úvodní aktivitě, kdy studenti přiřazovali popisky syndromů i jiných duševních poruch k jejich názvům, následovala diskuze, která nás k hoardingu dovedla. Než jsme se ale ponořili do samotného článku a zkoumali slovní zásobu a další gramatické jevy, zařadila jsem jednu sebepoznávací aktivitu; nechala jsem studenty, aby na maličké papírky napsali pět materiálních věcí, které pro ně mají největší hodnotu. Ne tedy nutně věci objektivně drahé a ne abstraktní hodnoty jako "rodina", "zdraví", apod.

Když měli všichni napsáno, sedli jsme si s papírky do kroužku, doprostřed jsem postavila prázdnou krabičku a zadala instrukce: "Teď ze svých pěti předmětů vyberte jeden, o který přijdete. Zmizí z vašeho života. Papírek hoďte do krabičky..." Následovalo úpění, překvapení, a nespokojené komentáře ("Noo, I don't want to..."). Ale budiž, rozloučili se s jednou věcí.

Další krok... bylo udělat to samé. ... a znovu. A zas! Zbyl jim tedy v ruce jeden užmoulaný papírek. Materiální věc, na které jim záleží asi nejvíce v životě. Tu jsem jim samozřejmě nechala, není to hra o tom, jak imaginárně přijít o všechno, co je nám drahé a odejít z hodiny s brekem. Je to hra o tom, uvědomit si, co má pro nás největší hodnotu, jak moc lpíme na různých předmětech a také co o nás vypovídá ta věc, které bychom se nikdy nezbavili...

A o tom všem jsme se pak bavili, reflexe je totiž nejdůležitější část. Že vše probíhalo striktně anglicky je jen příjemný bonus hodin s pokročilými studenty. :)
Bylo zajímavé si vyslechnout, jaké věci jim zbyly jako poslední a jaké byly důvody pro výběr právě těchto věcí. Na ukázku pár předmětů...

Předměty ponechané z nostalgie: dětské chrastítko, první baletní šatičky, oblíbený plyšák, nejstarší kopací míč.

Předměty, ke kterým se pouto vytvořilo později v životě: lístky na koncert, prstýnek, řetízek, kopačky, sbírka komiksů, počítač, mobil, knihy.

Dejme pozor, abychom příliš rychle neodsoudili věci jako počítač a mobil pro jejich povrchnost - pro tyto studenty to byl předmět spíš ikonický, jako nástroj komunikace, spojení s rodinou nebo prostředek k udržení vztahu na dálku.

Poslední skupinou byly předměty zdánlivě praktické: jídlo, lednička, boty, peníze. Nicméně i ty symbolicky zastupovaly jiné hodnoty - vděčnost za takovou životní úroveň, že lednička je pořád plná, mám si co obout a můžu si koupit, co potřebuju já nebo moje rodina. Alespoň tak to studenti interpretovali.

A co zbylo na papírcích, kterých se studenti byli ochotni zbavit? Mobil, peníze, počítač, oblíbené tričko, černé oční linky, deníček, brož po babičce, první kolo, druhé kolo, učebnice, LPčko, sportovní vybavení, zapalovač, kytara, sluchátka a vlasy.

Udělejte si obrázek o naší dnešní mládeži sami. Já myslím, že to s nimi není tak hrozné a "ty internety a smártfouny" pro ně nejsou vším.

Diagnóza: učitelka

"Až já budu velká, bude ze mě učitelka." To nebylo moje dětské motto, ale text placky studentského spolku Agora z peďáku Karlovky. Přestože to možná nebylo moje vysněné povolání už od dětství, teď ho dělám a miluju to.

Jenže... Znáte takové ty starší dámy, na kterých na první pohled vidíte, že to jsou učitelky? Nemusí třeba ani promluvit a je to na nich prostě vidět? Nebo naopak, sotva otevřou pusu, začnou někoho poučovat, jsou rázné, na všem hledají chyby, mají i takovou dikci... mají to nějak v sobě, kolem sebe, jako auru a vy si řeknete: no jo, typická úča.

Tak takhle ne! Nevím sice, jak dlouho je možné tohle povolání dělat takhle na 100%, jestli třeba za pět let nevyhořím a nebudu dělat něco jiného... ale jestli se mi povede neztratit to nadšení po další třeba i desítky let, bude třeba pracovat i na zachování zdravého rozumu, abych nebyla jedna z těch učitelek s diagnózou.

Co nedělat: 
Nepoučovat ostatní. Zvlášť, pokud nejsem v práci.
Spolknout třeba věty typu: "Vždyť jsem to už říkala. Tohle si musíš pamatovat, není to tak dlouho, co jsem to vysvětlovala..."

Nehledat na všem chyby. Zvlášť, pokud nejsem v práci.
Kamarád udělá v postu na facebooku gramatickou chybu - udržet se a neopravit mu to hned v dalším komentáři. Spolknout i to,  když píše anglicky a vynechá člen nebo použije špatný gramatický čas... Není to písemka a on není můj student!

Nemluvit nahlas, není-li to zapotřebí.
To zrovna mně asi nehrozí, na studenty nekřičím, jednak to není můj styl a jednak trpím na záněty hlasivek, tak se snažím svůj hlasový aparát šetřit. Nicméně vyhnout se takové té učitelské dikci neuškodí a přednesu jako bych byla ve třídě neuškodí.

Nedávat nevyžádané dobré rady.
Myslím, že se to týká spíš učitelek na prvním stupni nebo ve školce, které se musí o žáky starat více a učit je i správným návykům (teple se obleč, neskákej ostatním do řeči, ukliď si po sobě drobky ze svačiny...). Nicméně vnucovat ostatním doporučení z pozice člověka s více zkušenostmi nebo vhledem nemusí být příjemné, pokud si o ně člověk sám neřekne.

Nevychovávat cizí děti.
Pokud budu na výletě v ZOO a dítě bez dozoru se bude pokoušet vlézt do klece ke lvům, tak zasáhnout, pokud puberťák v tramvaji nepustí starou paní sednout, tak zasáhnout, ale jinak si nechat své výchovné metody pro vlastní děti.

Nesoudit lidi podle znalosti angličtiny (češtiny, zeměpisu, matiky...).
Z letmých rozhovorů u oběda jsem usoudila, že se to zdá nepochopitelné mnohým mým kolegům - vidět studenta jako člověka a přitom ho nesoudit podle dovednosti v tom daném předmětu. Vyhnout se hláškám "V tom hokeji se sice docela dobrej, ale teda na matiku hlavu nemá. ...V angličtině je to slabota, přitom hloupý není, ostatní předměty prý zvládá. " Holt, ne jen školou živ je člověk.

Co dělat:
Dělat si ze sebe srandu. 
Nezapomenout na humor - ve třídě, v kabinetě, doma.

Oddělit práci od soukromého života.
Můj manžel zná plno mých tříd i studentů z vyprávění, ví o mých projektech, o zajímavých článcích z učebnic, o povedených i nepovedených aktivitách. To asi jinak nepůjde. Někdy musím písemky, třeba ty pololetní, opravovat do noci. Tomu se taky asi nevyhnu. Ale klíč asi bude v tom, nenechat mou práci zasahovat do našeho života příliš - a soustředit se i na jiné věci. Písemky mohou počkat na večer, odpoledne můžeme mít vlastní program...

Vídat učitelky i neučitelky.
V rámci psychohygieny se setkávat s kamarádkami učitelkami, sdílet starosti i radosti a nápady. Zároveň vídat i lidi z jiných oborů, vyslechnout si jiné problémy a nechat se inspirovat i jinak...

A nejzásadnější:
Když zjistím, že a) mě ta práce přestala bavit nebo b) přes všechna opatření jsem "úča", s učením skončit.
Někdy je změna nutná. Třeba ne napořád, ale na i rok v jiné profesi může pomoci... :)

Tak nevím, bude to stačit? Máte někdo další rady, jak se z toho v průběhu let nezbláznit a neskončit s "diagnózou"?

Ještě sedm měsíců...

...a mí první maturanti budou pryč. Je to ta třída, kterou jsem tu už zmiňovala dřív, moc jsme si nesedli. V jejich posledním ročníku na gymplu se to zatím moc nezměnilo a i když jsme na tom na konci minulého školního roku už byli nějak líp, zase je to tam, kde před tím - na bodu mrazu.

Důvodů asi bude víc. Letos je v maturitních ročnících vůbec trochu jiná atmosféra - ministerstvo školství schválilo, že se profilová (školní) maturitní zkouška z cizího jazyka dá nahradit jazykovým certifikátem. V seznamu těch uznatelných certifikátů je třeba nejrozšířenější Cambridgeská zkouška FCE, která je na úrovni B2 (o jednu výš než je státní maturita).

 V praxi to znamená, že pokud se student rozhodne skládat maturitu z cizího jazyka (a to je pro něj často povinné), může skládat státní maturitu, která je pro naše gymnazisty většinou docela jednoduchá, profilovou (školní) maturitu, kde si klasicky vytáhne jednu maturitní otázku a mluví o ní anebo si zaplatí a složí jazykovou zkoušku a na maturitním vysvědčení pak bude mít napsáno "nahrazeno".

Příprava na maturitu ve třídě se tedy trochu mění - jsou tu tři různé varianty, se kterými se studenti mohou potkat, a příprava na každou se trochu liší. Na tu klasickou školní maturitu potřebují znát reálie a slovní zásobu maturitních témat do hloubky tak, aby třeba o historii Británie nebo literatuře mohli mluvit 15 minut. Na státní maturitu potřebují procvičit všechny dovednosti, protože je tam poslech, čtení, esej, gramatika a také ústní část, kde se během 15 minut jedno to maturitní téma taky objeví, byť jen jako monolog na pět minut. No a na další jazykové certifikáty potřebují kromě všech těch jazykových dovedností i umět si poradit s typem té zkoušky, takže se naučit strategiím pro efektivní čtení, organizaci při čtení textu atd. - ale zase ty reálie a slovní zásoba úzce spjatá s maturitními tématy jim primárně nepomůže. Takže, co teď?

V tě mé třídě je 15 studentů, z toho jeden už FCE má (a nechá si ho uznat), dalších 10 si ho bude dělat teď v pro ně jediném možném prosincovém termínu, tři studenti budou maturovat státně a jedna studentka nejspíš vůbec. Na klasickou školní maturitu se teď nikdo nechystá - ale kdyby se jim FCE nepovedlo, a oni v únoru, až budou výsledky, zjistili, že zkoušku neudělali, tak se u té školní maturity uvidíme.

Na začátku roku jsme se dohodli, že maturitním tématům jako takovým nebudeme věnovat drtivou většinu času, jak to v posledních ročnících bývá, ale zase je úplně nemůžeme vynechat - projedeme je tedy formou prezentací, takže si studenti aspoň procvičí prezentační dovednosti. Nějaký čas budeme věnovat také práci s učebnicí, protože si ji koupili teprve loni a je na úrovni B2/C1, takže i trochu pokročilejší, než potřebují k maturitě nebo certifikátu, ale budeme v ní přeskakovat podle toho, co se nám bude hodit. A v neposlední řadě si, aspoň do Vánoc, budou procvičovat testové úlohy k FCE certifikátu.

Před začátkem školního roku jsem sice zpanikařila, že nemám pořádně připravená ta maturitní témata a budu se s nimi podrobně seznamovat až za pochodu (jedna moje kolegyně si je totiž VŠECHNA zpracovala o prázdninách, včetně handoutů pro studenty, zatímco já jsem si jen nadepsala šanon "Maturitní témata 1.-10., 11.-20."), ale nakonec je všechno jinak a v přípravách musím počítat i s dalšími věcmi.

Jenže, nikdy se nezavděčíš všem. Takže zatímco jeden by chtěl dělat spíš obecnější lehčí věci ke státní maturitě, jiný by chtěl procvičovat jen cvičení k FCE a další mi rovnou řekl, že teda tu prezentaci na Velkou Británii udělá, ale už teď ví, že ten deadline, kdy mi ji má poslat ke kontrole, asi nestihne, protože na tom nechce  strávit moc času - a vlastně ho to vůbec nezajímá. Většina studentů totiž o variantě "a co když to FCE nedám" vůbec nepřemýšlí - a že bych je nakonec u té maturity fakt mohla zkoušet, to jim přijde absurdní.

Já bych jim samozřejmě všem přála, aby to udělali - i když mi to třeba nevěří. Mezinárodně uznávaný jazykový certifikát, který si navíc udělají v době, kdy se ještě nemusí učit na ostatní maturitní předměty a přijímačky, se jim pochopitelně bude hodit víc než "obyčejná" maturita z angličtiny. Ale možná by nebylo špatné trochu myslet na zadní vrátka a nevyhazovat hned všechny pracovní listy se slovní zásobou z prezentací, které pro ně navíc připravují spolužáci...

Sice se mi občas podaří je trochu nadchnout i pro ta obyčejná témata a s chutí si zahrají hru s mapou Londýna nebo hádají významné historické britské postavy - ale ty kyselé obličeje, když vejdu do třídy, ty mě straší ve snu. Přesto si pokaždé, než vejdu do třídy, říkám: "Dneska, dneska to bude fajn hodina! Nádech, aaa..."

Jak budou naše společné hodiny vypadat třeba v tom únoru, březnu, až budou mít díky certifikátu maturitu "v kapse" a ta vnější motivace aspoň trochu něco dělat zmizí, to se nechám překvapit...

Červnová učitelka

To, jak vypadá taková učitelka v červnu, hezky vystihuje tahle písnička:

Dokážu se ztotožnit snad úplně se vším. Nedostatek spánku, stres, studenti už jsou taky unavení, těší se na výlety, zájezdy, prázdniny... Uzavírají se známky, píší se poslední testy, přezkušuje se tam, kde je známka nerozhodně, do toho už jsou všelijaké zájezdy, takže se musí hlídat, jestli se třídě nebo části třídy nebo i jen jednomu dvěma studentům nemusí uzavřít klasifikace dřív, protože pak budou ve Francii/Anglii/Skotsku/Berlíně/Vídni...

Vychytat okamžik, kdy je ve třídě nejvíc přítomných žáků, jsem chtěla nejen kvůli písemkám, ale hlavně kvůli závěrečné evaluaci našich hodin - v pololetí jsem se z jejich anonymní zpětné vazby dozvěděla mj. i několik opravdu podnětných postřehů. I teď to bylo podobné - zpětná vazba třeba od mého neoblíbeného třeťáku nakonec nedopadla tak špatně, jak jsem čekala - oceňují mou snahu je něco naučit a několik z nich si je vědomo toho, že jsou často protivní a líní něco dělat... ale "tak to prostě u nás ve třídě je". Naopak v jiné, docela milé třídě jsem jim šlápla na kuří oko se systémem černých puntíků (a pětek za nenošení úkolů) a bylo mi to patřičně vyčteno.

Nicméně všechny třídy bez rozdílu byly rády, že je jejich hlas slyšet a někteří studenti se opravdu rozepsali. Já samozřejmě nemůžu a ani nechci změnit všechno, o co mě žádají; vždycky se najde někdo, kdo nemá rád slohy, jiný zase nesnáší poslechová cvičení a rád by je omezil nebo nahradil více písničkami... Ale to nejde. Na druhou stranu tipy na knihy, které by je zajímaly, nebo prosba o změnu časopisu, který odebíráme, za jiný s vyšší jazykovou úrovní - to jsou minimálně podněty k zamyšlení. Uvědomuju si, že student sám často ví moc dobře, jaký styl učení mu vyhovuje, ne jen co ho baví - a na tom všem se dá stavět, když jim člověk aspoň trochu naslouchá.

Shon na konci školního roku je ale znát všude, i v kabinetě je chaos. Některé kolegyně a kolegové jsou na zájezdech, ale vyklízí se starší skříňky a stoly, protože nám ještě jeden kolega od září přibude a je potřeba mu vytvořit pracovní místo v našem už tak narvaném open-space kabinetě...

Sama bych si potřebovala udělat pořádek ve všech materiálech, které jsem postupně nashromáždila, pak se taky musí seřadit, svázat a odevzdat všechny čtvrtletní písemky, protože se několik let skladují - to je mých 90 studentů krát 4 písemky ročně, často je písemka na A3, svazuju je provázkem do pěkných balíků... Třídí se plakáty a projekty na nástěnkách, vyplňují se všechny možné výkazy a dokumenty k dovoleným, dalšímu vzdělávání, odměnám, vypisuje se počet neklasifikací, komisionálních zkoušek...

Jediné, co mě na konci roku minulo, jsou školní výlety (kam bych jela jako zástupce třídního učitele, druhý doprovod), mám totiž posledních pár dní školního roku dovolenou a čekají mě jiné milé události. S touhle třídou bych na to Lipno nebo kam to jedou ráda vyrazila, učím sice jen polovinu z nich, ale i tu druhou už si skoro pamatuju jmény. Nevadí, třeba příští rok...

Kdybych tenhle post dopsala v červnu, jak jsem původně chtěla, popřála bych teď všem hezké zasloužené prázdniny... Ale vzhledem k tomu, že pomalu nastupuju do práce na přípravný týden a prázdniny jsou skoro za námi, myslím spíš na všechno nové, co mě čeká...a bude toho hodně. Tak tfuj tfuj, ať nám ten školní rok dobře začne! :)

Zkouška z dospělosti

Maturity už jsou docela dlouho za námi, tak jen ve zkratce nějaký komentář. Popíšu jen pár momentů, které mi utkvěly...

- Státní maturita z češtiny. Studenti si dopředu z dlouhého seznamu knih vyberou 20 titulů a to jsou pak jejich maturitní otázky, tedy vytáhnou si knihu a mluví o ní, o autorovi, o kontextu a době. Člověk by řekl, že přečíst 20 knih by pro gymnaziálního studenta neměl být problém - a pro většinu opravdu není. Přesto se našel jeden, který si vytáhl ze SVÉHO seznamu knihu, kterou nečetl... Takže nula bodů, nashle v září.

- V tomto dlouhém seznamu, ze kterého si studenti vybírají, je ve světové literatuře vedle klasiků Fitzgeralda, Steinbecka nebo Hemingwaye i kniha Stmívání od S. Meyer. Nechápu, jak se takový brak dostane na maturitní seznam...

- Předseda komise je učitel z jiné školy, který ve třídě tráví týden a dohlíží na objektivnost a správnost zkoušek. Někteří naši kolegové tedy týden byli na jiné škole, a k nám přišlo několik pedagogů odjinud - mj. i učitelka tělocviku, která na sobě měla šusťáky a mikinu s kapucí. Druhý den už to bylo lepší, měla takové plážové kalhoty a mikinu bez kapuce. Až poslední den, na slavnostní závěr maturit, měla neutrální beztvaré kalhoty a tričko s límečkem. A to u nás mladší studenty, kteří se chtějí podívat na průběh maturit, nepouštíme dovnitř, nejsou-li slušně oděni. Tahle kolegyně jim zrovna vzorem nebyla.


- Vejdu do třídy, abych na potítko zadala otázku, a tam stojí éterická elfí fantasy bojovnice s rudými vlasy, rudými kontaktními čočkami, obřím lukem a s pery ve vlasech. To nic, to je jen maturita z dějin umění a tohle je její část, prezentace maturitní práce - v tomhle případě cosplay kostýmu. Wau.

- Občerstvení pro maturanty, ale hlavně učitele a předsedy komisí mají na starosti mladší ročníky. Dělají chlebíčky a jednohubky, v učebně fyziky vaří kávu a čaj, dávají sušenky a bábovky na talířky. Těžká práce. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že o to stará jedna septima (třetí ročník) - a že má kvůli tomu celý maturitní týden zrušenou výuku!!! Takže kvůli práci, kterou v jednu chvíli dělají jen dva tři studenti, se zbytek neučí. Pak se má ten konec školního roku nějak stíhat.

- Ani v 19 letech některé studentky neví, co to znamená slušně se obléct k maturitě. Asi jsem prudérní, ale přijde mi, že průhledná halenka, podivné cosi sukňovitého typu a černobíle proužkované podkolenky se nehodí.

- Další nepochopitelná situace: studentka si vylosuje otázku z biologie, nic neví. Zkoušející i přísedící se shodne na známce nedostatečná. Před vyhlášením výsledků se v maturitní komisi vyvolá hlasování, jinak je to totiž výborná studentka. Předsedkyně komise, třídní učitel i zástupce předsedkyně komise, nebo co to je za funkci, všichni hlasují pro čtyřku. Odborníci na předmět jsou přehlasováni, studentka odchází s dostatečnou. Nerozumím.

(to není Vojta, ale Jonathan Lipnicki, pro ilustraci)

- Největším překvapením pro mě asi bylo, když jsem si zapsala (poněkud povědomé) jméno dalšího zkoušeného, zvednu hlavu a tam opravdu sedí Vojta K. - kluk, kterého si pamatuju z tábora, když mu bylo asi osm. Tak teď tu sedí, je mu 19, vytáhl si otázku životní prostředí a já pečlivě zapisuju všechny jeho chyby a kladné body. Po vyhlášení výsledků (dostal dvojku) a oficiální gratulaci jsme se chvíli bavili, on mě samozřejmě poznal už někdy v září, když mě potkal na chodbě... Tak jsme si povídali, tykali si a všichni okolo divně koukali. Sranda.

Celkově jsem byla z maturitního týdne trochu vyjukaná, bála jsem se, že v rámci toho zvláštního rozvrhu (zadávání otázky- zkoušení - dozor na chodbě - odučit svoji hodinu - zkoušení - odsuplovat cizí hodinu) na něco zapomenu, a taky se mi občas zdálo, že jsou někteří kolegové moc přísní nebo moc měkcí - pořád ještě hledám tu optimální úroveň. Letos jsem dělala jen přísedící, příští rok už to bude naostro - budu i zkoušet. Hurá.

Hodina poslepu

Před časem jsme v kvintách (asi 16ti letí) v učebnici měli článek o tom, jak jeden cílevědomý slepý mladík z vášně k cestování založil cestovní agenturu Traveleyes, kde spolu cestovali nevidomí i ti, co vidí. Vidoucí průvodci měli pak za úkol co nejpřesněji popsat těm slepým krásu okolí a měli z toho tak zážitky obě skupiny.

Článek to byl zajímavý a v obou kvintách, kde učím, se rozvinula zajímavá diskuze o handicapech a tak. Chtěla jsem na to navázat nějakým projektem, aby si odnesli něco silnějšího. Já třeba nezapomenu, když jsme v prváku na gymplu jeli na exkurzi na skládku - podívat se, co se děje s odpadky po té, co je vyhodíme do popelnice. Do konce života nezapomenu na ten smrad - nejen na té skládce, ale pak v autobusu cestou zpátky, jak jsme všichni načichli. A jak jsem se bála, že budu smrdět i okolí, až půjdu ze školy domů. A jak jsem si vlasy myla asi třikrát, než jsem se zbavila toho smradlavého pocitu.

Takže, ne, že bych chtěla, aby moji studenti odcházeli domů smradlaví, ale chtěla jsem naše hodiny nějak zpestřit. Na Neviditelné výstavě už všichni byli, někteří i dvakrát. Tak jsem přemýšlela, že bych zkontaktovala jednu z několika pražských škol pro nevidomé a takový výlet, jaký byl popsán v učebnici, bychom zorganizovali s našimi vidoucími a jejich nevidomými studenty - ale ani jedné z kvint se ten nápad moc nezamlouval. Měli pocit, že by na ně ti nevidomí studenti nebyli zvědaví a taky se báli, že by tu roli průvodců nezvládli - přišla jim to jako příliš velká zodpovědnost. Sáhla jsem tedy po metodě zážitkové pedagogiky a jednu slepou hodinu jsme si nasimulovali sami.

Nechala jsem je volně se rozdělit do dvojic a vždycky jeden z dvojice si zavázal oči. Pak jsme vyrazili ven, hezky přes skříňky, aby se řádně přezuli a dál jsme to vzali přes park na blízké dětské hřiště. Tam si někteří odvážlivci zkusili sjet skluzavku nebo aspoň podejít jednu prolejzačku a pak je čekal poslední úkol - poznat po hmatu několik drobných předmětů. Sesbírala jsem doma, co jsem mohla - kolíček, velikonoční chlupaté kuřátko, čajítko, prstýnek se srdíčkem, skořápku mořského ježka... Pak si šátky vyměnili, dostali druhý set předmětů na poznávání a pak už následovala jen cesta zpátky do školy - přezout a do třídy.

S první skupinou hra vyšla úplně ukázkově. Všichni na sebe byli hodní a i když třeba někteří kluci oželeli tělesný kontakt a naváděli svého slepého jen hlasem, v reflexi si nikdo na nějaké negativní pocity nestěžoval. Někdo byl překvapený, jak je poslepu cesta ze třídy do šaten jiná, někdo se cítil dobře, protože je to velmi známé prostředí a "stačí si spočítat schody a hned vím, v jakém jsem patře, ne?".

V druhé skupině hra probíhala trochu jinak - jednak se neúčastnili všichni, protože by se ani jako průvodci ani jako slepí necítili dobře. To samozřejmě musím respektovat, není to gramatika, která je povinná pro všechny, tohle je hodně o osobním prostoru a prožívání. A pak, i když jsem je nechala, aby si dvojice/ trojice vytvořili sami, stejně si nedůvěřovali tolik jako první skupina. Několik holek bylo sice hodně pečujících, popisovaly si navzájem každý kamínek a větvičku, ale pár kluků naopak trápilo svého slepého kamaráda foukáním do obličeje a naváděním do křoví...

S touhle aktivitou jsem si nakonec odškrtla svou další premiéru - zápis do knihy úrazů. Deset minut před koncem hodiny, už na cestě zpátky do školy, narazila jedna studentka do zídky u školy. Její kamarádka ji nějak nestihla upozornit... Naštěstí měla jen odřené čelo a snad jí i trochu tekla krev z nosu - dost na to, aby se ve mně krve nedořezal. Nedalo se nic dělat, šátek dolů, klíče, umývárka, kontrola reflexů a mokrý šátek na hlavu. Později tedy řádný zápis do knihy úrazů a budu doufat, že tím to celé skončí (ani jí později nebude špatně, ani si nepřijde žádný rodič stěžovat, že jim mrzačím dítě v hodinách angličtiny).

Nicméně i reflexe v téhle skupině byla odlišná od té první - na otázku, jak moc důvěřovali svému průvodci, skoro polovina studentů odpovídala "no, zas tolik ne..." a pocity měli častěji "strange" (divný) než "interesting" (zajímavý). Tak když mezi nimi nepanovala nějak obzvlášť velká důvěra, tak je to docela jasné...

Ale i to je zážitek a třeba si z toho vezmou něco víc. A já taky - totiž kdybych se pořád bála odřených čel, nemohla bych s nimi dělat už vůbec nic. Když jsem listovala tou knihou úrazů, říkala jsem si, že pro tělocvikáře to musí být rutina - naražené prsty, vyražený dech, úder míčem do hlavy. Jen tedy v hodině angličtiny by asi nikdo krev nečekal...

Citelný zásah

Měla jsem v plánu konečně dopsat článek o maturitách a taky jeden o tom, jak vypadá učitelka v červnu, ale vyskytlo se teď něco, co se mě dotklo víc.

V pondělí ráno jsem v sekundě (jako sedmá třída) měla psát slohovku. Byla to první hodina, takže jsou většinou celí přešlí, ale tentokrát byli extrémně zamlklí. Když se všichni usadili, všimla jsem si, že jedna studentka tiše pláče. Ptala jsem se, co se stalo, ale prý je to v pořádku... tak jsem jí řekla, že budu hned u ní a rozdávala jsem zadání esejí. Napadlo mě, že zapomněla, že dneska tu slohovku píšeme a zapomněla se na to učit.

Když měli papíry na lavici, přišla jsem k ní a už česky se ptám, co se děje. A ona povídá: "Mně o víkendu umřela maminka."

Proboha. Co na to říct? Přestože se "na studenty nesahá", měla jsem chuť ji obejmout - váží asi dvacet kilo i s postelí, vlastně taková malá holka... Tak jsem ji aspoň pohladila po rameni, řekla, že je mi to strašně líto, že si to ani neumím představit a že tu esej dneska samozřejmě psát nemusí, že se dohodneme na jiném termínu, až bude připravená. Nechala jsem ji tam tedy jen tak bezmyšlenkovitě listovat si slovníkem, zatímco ostatní psali a přemýšlela jsem, co asi teď bude... s ní, s její rodinou, s jejími spolužáky... To, jak se s tím srovná, se může projevit třeba za měsíc, za rok nebo za pár let, až bude v pubertě. Na takovou ztrátu člověk není připravený, ani když je mu padesát, natož ve dvanácti.

Její maminku jsem poznala na podzimních třídních schůzkách - byla to ta protivná, co si přišla stěžovat, že její dcera nemá jedničku, ale dvojku...

Později mě kontaktovala její třídní učitelka a řešily jsme i klasifikaci té studentky, protože měla mj. mononukleózu a dlouho chyběla - nikdo ji samozřejmě v téhle situaci nechce trápit komisionálním přezkoušením. U mě má naštěstí známek dost, v klidu jí mohu uzavřít klasifikaci. I když je to teď asi to poslední, na čem jí záleží...

Ven! A přijď, až budeš normální.

Tak už se mi to taky stalo, klasická učitelská reakce. Vyhodila jsem jednu studentku za dveře. Není to pedagogicky správně, kdyby odešla úplně pryč nebo se jí tam něco na chodbě něco stalo, mám za ni zodpovědnost, ale v tu chvíli mi to přišlo jako nejlepší reakce.

Tercie, ta pubertální holčičí třída, rozebíráme test, který nedopadl nejlíp. A pak je tu, říkejme jí třeba Tereza, která má sice tatínka, se kterým mluví anglicky, ale na svoje školní povinnosti zvysoka kašle a díky nenošení úkolů, esejí a věcí se jí známka zhoupla ke dvojce a pokračuje dále dolů. Z tohoto testu dostala těsně trojku, což byla fakt škoda. (Procházela jsem její test asi třikrát, ale nebylo tam ty body na dvojku kde nabrat.) Od začátku hodiny se se mnou pokouší dohadovat o body a půlbody, aby se jí známka ještě změnila na dvojku: "Ale tohle je e, ne a." "Já jsem to, Terezo, nepřečetla, musíš psát čitelně." "Přece nejsem blbá, abych tam napsala a. Já vím, že tam má být e..." nebo "Ale já jsem tam přece napsala, že je to False (tj. špatně)!" "Musíš si přečíst zadání, měli jste chybné věty i opravit. Tys ji neopravila, tak to je jen za půl bodu." A tak to šlo snad u každého cvičení.

Vysvětlovala jsem pak větu v gramatickém cvičení, kde bylo hodně chyb. A Terka, rozvalená v poslední lavici, najednou práskne rukou do lavice a nahlas vykřikne: "Tak to stejně mělo být aspoň za půl bodu, DO PRDELE!"

Musím říct, že jsem v tu chvíli viděla rudě, jak říká moje maminka. Jestli jsem na něco háklivá, tak to jsou sprostá slova, navíc v hodině před učitelem?! To já bych si NIKDY nedovolila, to je prostě přes čáru. Tak jsem ji s kamennou tváří a s komentářem, že tohle přehnala a v mých hodinách se takhle nemluví, poslala za dveře. Přiznávám, že spíš proto, abych vychladla já. Protočila oči v sloup, ale šla. Jak říká moje kolegyně, prostě "na přesdržku".

V hodině byl najednou klid a pohoda, ani se mi ji nechtělo volat zpátky. Vrátila se o něco pokornější a do konce hodiny byla zticha.
Vím, že bojovat s ní není řešení, ale zatím jsme k sobě nenašly cestu. Možná se to přes prázdniny trochu zlepší, až ona z toho trochu vyroste a já nabudu zase další zkušenosti. Každá moje kolegyně nebo kolega má v rukávu podobný případ, kdy měli nějakého vzpurného studenta, který se pak vzpamatoval a odmaturoval s vyznamenáním apod. Tak kéž by to byl i Terky případ...

Psychohrátky

Na naší škole se dvakrát ročně pořádají tzv. projektové dny. Spočívá to v tom, že učitelé asi měsíc před tím vypíší téma projektů, třeba "Pojeďme do Ameriky - té české", "Inteligentní bydlení", "Geometrie v architektuře", "Francouzský film - Nová vlna", "Jak Drážďany zmizely z mapy", atd. Studenti se pak v den D elektronicky zapíší na vybraný projekt, podobně jako jsme se na vysoké škole zapisovali na předměty nebo zkoušky. O tom, jestli je tenhle způsob zápisu ideální, bych mohla napsat další článek - samozřejmě se stane, že se nějaký projekt naplní během pár vteřin a někteří studenti pak skončí na projektu, o který tolik nestáli... Ale ve většině případů jsou všichni tam, kde chtěli být.

Cílem projektových dnů je ukázat studentům praktickou a zábavnou stránku různých předmětů, nechat je vyzkoušet si věci, na které v běžné výuce není čas nebo prostor. Během projektů se tedy často vyjíždí na různé exkurze, dělají se laboratorní pokusy, točí se filmy, hledají se trilobiti v Prokopském údolí nebo se nahrává hudební CD.

Protože projekt nemusí být nutně spojený s předmětem, který vyučujeme, měly jsme s kolegyní neanglický projekt "Psychohrátky". Postavily jsme ho na principech zážitkové pedagogiky s prvky dramatické výchovy. Chtěly jsme, aby se studenti v menší skupině dozvěděli něco o sobě i o ostatních, odnesli si netradiční zážitky a v neposlední řadě se i trochu pobavili.

Myslím, že se projekt vydařil. Hodně nám pomohly zkušenosti z táborů a seminářů z vysoké (psychologie, dramatická výchova, outdoorové aktivity nebo rétorika). Sáhly jsme samozřejmě i po chytré literatuře a s pomocí odborníků J. Neumanna a R. Musila jsme poskládaly program do několika bloků- seznamovací hry, týmové, strategické, v prostoru, strategické nebo relaxační a závěrečné, rozlučkové.

Několik zajímavých momentů bych vám ráda popsala.

Co mě překvapilo:
Jeden den jsme strávili skoro celý venku. Cestu ze školy do blízkého parku jsme také využili - všem jsme zavázali oči, jen tři studenti šátek přes oči neměli a všichni se museli bezpečně dostat ven. Ty, co vedli nevidomé, jsme vybíraly pečlivě - zvolily jsme tři nenápadné, spíše mlčenlivé studenty. Taktika, že se zakřiknutému studentovi přisoudí vedoucí nebo zodpovědná role, se při práci ve třídě vyplácí - mají šanci si zkusit, jaké to je, být ve vedoucí pozici a pak i jak chutná úspěch, pakliže se aktivita povede.
Dva ze tří vodičů se své role ujali rychle a přirozeně, pospojovali si nevidomé do hadů a bezpečně s nimi zvládli cestu po schodech, přes skříňky (aby se přezuli) až ven do parku. Poslední z nich, nenápadná Míša, se ale projevila stejně jako se projevovala doposud - jakoby tam ani nebyla. Její nevidomí se bezprizorně potloukali po chodbách, ona se nikoho nedotkla a nic neřekla ani v případě, kdy si to jeden student neohroženě namířil přímo proti skleněným dveřím - tady jsme musely zasáhnout my dvě. V reflexi po hře si na to samozřejmě studenti stěžovali, ale Míše to přišlo "v pohodě". Snad pro ni aspoň reakce jejích spolužáků byla přínosná... Jinak fakt nevím. "V pohodě" mi to teda nepřišlo.

Co mě nepřekvapilo:
Co jsem naopak čekala, byla upřímná, skoro dětská radost, když jsme v úplně poslední hře našeho projektu vytáhli polárkáč. Hra je jednoduchá - sedí se v kruhu, kolují dvě kostky, kdo hodí šestku, obleče si rukavice, čepici a šálu a může se lžičkou ládovat zmrzlinou, dokud šestku nehodí někdo jiný a nevystřídá ho. Zmrzlina všem rozzářila oči a i když už byli unavení, hladoví před obědem a těšili se domů, s chutí si hru zahráli.

Co mě znervózňovalo:
Byla jsem trochu nervózní ze hry, kterou jsme naplánovaly na druhý den. Každý si přinesl třicet korun jako vklad do hry. Po diskuzi o situacích, kdy člověk obětuje něco málo, aby jiný získal o hodně víc, se peníze daly dohromady doprostřed, bylo to přes pět se korun. Pro efekt jsem posbírala všechny ty drobné a dala na talířek papírovou bankovku. Cílem hry je, aby se skupina shodla, komu peníze věnuje - vybraný jedinec nesmí částku utratit za něco, co by prospělo celé skupině (třeba že by všechny pozval do cukrárny). Třídu jsme zamkly a klíče položily doprostřed vedle peněz - odemknout se smí jen tehdy, až bude rozhodnuto a hra dohraná.

Měla jsem obavy ze dvou věcí - jednak aby diskuze o tom, komu se peníze přidělí, neubírala nějakým hodně negativním směrem, třeba i k nadávkám a napadání (resp. abychom to zvládly rozebrat v následující reflexi) a pak taky aby si za pár dní nepřišel stěžovat nějaký rodič, že učíme děti hazardu a že jejich dítě přišlo ve škole o peníze - za dozoru dvou učitelek. Nakonec to dopadlo dobře, studenti se celkem rychle shodli, že se prostě nedohodnou, a zahráli si o peníze takovou obměnu kámen-nůžky-papír (protože byli v lichém počtu). V reflexi jsme pak porovnali tuhle hru s hazardními hrami, takže hláška, že někdo "vyhrál" ve škole pětikilo, snad nikde doma nezazněla. Žádný rodič se zatím neozval, tak asi dobrý...

Co mě potěšilo:
První den jsme hráli hru, kdy si má během chvilky každý student najít ve třídě místo, které mu je příjemné a sednout si do polohy, která mu je příjemná. V následné diskuzi se pak rozebírá, proč si kdo zvolil jaké místo ("Abych viděla na dveře, kdo přichází... Abych měl přehled, co se děje ve třídě... Abych nebyl tak na ráně, tak sedím radši v rohu... Abych měla výhled z okna a viděla i to, co se děje venku...") a taky jestli je tam nějaká paralela s reálným životem ("I v životě mám rád o všem přehled. ... Někdy si připadám trochu zahnaná do kouta. ... Spíš nepotřebuju být moc na očích.") Jeden student, Robert, si vybral místo mezi dvěma odsunutými lavicemi u tabule a sedl si pod tabuli. Vypadal jako dědeček Hříbeček, nenápadný a schovaný, ale prý to tam bylo útulné.

Během těch tří dnů ale udělal největší pokrok. Doslova rozkvetl, skamarádil se s jiným studentem a stal se bavičem skupiny. Hodně mu podle mě pomohla hra, při které musel celý tým překonat pomyslnou zeď z lana, natáhnutého mezi dvěma stromy. Byl tak trochu za hrdinu, protože díky své tělesné konstituci v náručí přenášel snad všechny holky - lehce jako pírko. Měla jsem radost, že si ve skupině získal ostatní a už nesedí v koutku.

Celkově mám z našeho projektu dobrý pocit. Připomněla jsem si, jaké to je, vést reflexi, jak je náročné připravit sled her tak, aby na sebe logicky a tematicky navazovaly a jak je vyčerpávající být neustále ve střehu, jestli aktivita probíhá, jak má, jestli jsou všichni zapojeni a taky jestli časově stíháme náš harmonogram. Pak mi kolega zeměpisář říkal, že si komplikuju život - že jsem mohla jet jako oni se studenty někam na třídenní výlet, nechat je odprezentovat nějaké zajímavosti o přírodních úkazech, které viděli, večer se kouknout na hokej a odpočinout si na čerstvém vzduchu.
Má pravdu, že odpočatější bych určitě byla, takhle jsem to dospávala ještě o víkendu, protože po projektech byla normálně zase výuka - ale tohle prostě stálo za to.