Před časem jsme v kvintách (asi 16ti letí) v učebnici měli článek o tom, jak jeden cílevědomý slepý mladík z vášně k cestování založil cestovní agenturu Traveleyes, kde spolu cestovali nevidomí i ti, co vidí. Vidoucí průvodci měli pak za úkol co nejpřesněji popsat těm slepým krásu okolí a měli z toho tak zážitky obě skupiny.
Článek to byl zajímavý a v obou kvintách, kde učím, se rozvinula zajímavá diskuze o handicapech a tak. Chtěla jsem na to navázat nějakým projektem, aby si odnesli něco silnějšího. Já třeba nezapomenu, když jsme v prváku na gymplu jeli na exkurzi na skládku - podívat se, co se děje s odpadky po té, co je vyhodíme do popelnice. Do konce života nezapomenu na ten smrad - nejen na té skládce, ale pak v autobusu cestou zpátky, jak jsme všichni načichli. A jak jsem se bála, že budu smrdět i okolí, až půjdu ze školy domů. A jak jsem si vlasy myla asi třikrát, než jsem se zbavila toho smradlavého pocitu.
Takže, ne, že bych chtěla, aby moji studenti odcházeli domů smradlaví, ale chtěla jsem naše hodiny nějak zpestřit. Na Neviditelné výstavě už všichni byli, někteří i dvakrát. Tak jsem přemýšlela, že bych zkontaktovala jednu z několika pražských škol pro nevidomé a takový výlet, jaký byl popsán v učebnici, bychom zorganizovali s našimi vidoucími a jejich nevidomými studenty - ale ani jedné z kvint se ten nápad moc nezamlouval. Měli pocit, že by na ně ti nevidomí studenti nebyli zvědaví a taky se báli, že by tu roli průvodců nezvládli - přišla jim to jako příliš velká zodpovědnost. Sáhla jsem tedy po metodě zážitkové pedagogiky a jednu slepou hodinu jsme si nasimulovali sami.
Nechala jsem je volně se rozdělit do dvojic a vždycky jeden z dvojice si zavázal oči. Pak jsme vyrazili ven, hezky přes skříňky, aby se řádně přezuli a dál jsme to vzali přes park na blízké dětské hřiště. Tam si někteří odvážlivci zkusili sjet skluzavku nebo aspoň podejít jednu prolejzačku a pak je čekal poslední úkol - poznat po hmatu několik drobných předmětů. Sesbírala jsem doma, co jsem mohla - kolíček, velikonoční chlupaté kuřátko, čajítko, prstýnek se srdíčkem, skořápku mořského ježka... Pak si šátky vyměnili, dostali druhý set předmětů na poznávání a pak už následovala jen cesta zpátky do školy - přezout a do třídy.
S první skupinou hra vyšla úplně ukázkově. Všichni na sebe byli hodní a i když třeba někteří kluci oželeli tělesný kontakt a naváděli svého slepého jen hlasem, v reflexi si nikdo na nějaké negativní pocity nestěžoval. Někdo byl překvapený, jak je poslepu cesta ze třídy do šaten jiná, někdo se cítil dobře, protože je to velmi známé prostředí a "stačí si spočítat schody a hned vím, v jakém jsem patře, ne?".
V druhé skupině hra probíhala trochu jinak - jednak se neúčastnili všichni, protože by se ani jako průvodci ani jako slepí necítili dobře. To samozřejmě musím respektovat, není to gramatika, která je povinná pro všechny, tohle je hodně o osobním prostoru a prožívání. A pak, i když jsem je nechala, aby si dvojice/ trojice vytvořili sami, stejně si nedůvěřovali tolik jako první skupina. Několik holek bylo sice hodně pečujících, popisovaly si navzájem každý kamínek a větvičku, ale pár kluků naopak trápilo svého slepého kamaráda foukáním do obličeje a naváděním do křoví...
S touhle aktivitou jsem si nakonec odškrtla svou další premiéru - zápis do knihy úrazů. Deset minut před koncem hodiny, už na cestě zpátky do školy, narazila jedna studentka do zídky u školy. Její kamarádka ji nějak nestihla upozornit... Naštěstí měla jen odřené čelo a snad jí i trochu tekla krev z nosu - dost na to, aby se ve mně krve nedořezal. Nedalo se nic dělat, šátek dolů, klíče, umývárka, kontrola reflexů a mokrý šátek na hlavu. Později tedy řádný zápis do knihy úrazů a budu doufat, že tím to celé skončí (ani jí později nebude špatně, ani si nepřijde žádný rodič stěžovat, že jim mrzačím dítě v hodinách angličtiny).
Nicméně i reflexe v téhle skupině byla odlišná od té první - na otázku, jak moc důvěřovali svému průvodci, skoro polovina studentů odpovídala "no, zas tolik ne..." a pocity měli častěji "strange" (divný) než "interesting" (zajímavý). Tak když mezi nimi nepanovala nějak obzvlášť velká důvěra, tak je to docela jasné...
Ale i to je zážitek a třeba si z toho vezmou něco víc. A já taky - totiž kdybych se pořád bála odřených čel, nemohla bych s nimi dělat už vůbec nic. Když jsem listovala tou knihou úrazů, říkala jsem si, že pro tělocvikáře to musí být rutina - naražené prsty, vyražený dech, úder míčem do hlavy. Jen tedy v hodině angličtiny by asi nikdo krev nečekal...
Žádné komentáře:
Okomentovat