V pondělí ráno jsem v sekundě (jako sedmá třída) měla psát slohovku. Byla to první hodina, takže jsou většinou celí přešlí, ale tentokrát byli extrémně zamlklí. Když se všichni usadili, všimla jsem si, že jedna studentka tiše pláče. Ptala jsem se, co se stalo, ale prý je to v pořádku... tak jsem jí řekla, že budu hned u ní a rozdávala jsem zadání esejí. Napadlo mě, že zapomněla, že dneska tu slohovku píšeme a zapomněla se na to učit.
Když měli papíry na lavici, přišla jsem k ní a už česky se ptám, co se děje. A ona povídá: "Mně o víkendu umřela maminka."
Proboha. Co na to říct? Přestože se "na studenty nesahá", měla jsem chuť ji obejmout - váží asi dvacet kilo i s postelí, vlastně taková malá holka... Tak jsem ji aspoň pohladila po rameni, řekla, že je mi to strašně líto, že si to ani neumím představit a že tu esej dneska samozřejmě psát nemusí, že se dohodneme na jiném termínu, až bude připravená. Nechala jsem ji tam tedy jen tak bezmyšlenkovitě listovat si slovníkem, zatímco ostatní psali a přemýšlela jsem, co asi teď bude... s ní, s její rodinou, s jejími spolužáky... To, jak se s tím srovná, se může projevit třeba za měsíc, za rok nebo za pár let, až bude v pubertě. Na takovou ztrátu člověk není připravený, ani když je mu padesát, natož ve dvanácti.
Její maminku jsem poznala na podzimních třídních schůzkách - byla to ta protivná, co si přišla stěžovat, že její dcera nemá jedničku, ale dvojku...
Později mě kontaktovala její třídní učitelka a řešily jsme i klasifikaci té studentky, protože měla mj. mononukleózu a dlouho chyběla - nikdo ji samozřejmě v téhle situaci nechce trápit komisionálním přezkoušením. U mě má naštěstí známek dost, v klidu jí mohu uzavřít klasifikaci. I když je to teď asi to poslední, na čem jí záleží...
Žádné komentáře:
Okomentovat