Jak holčičky o iluze přišly

Učím třídu, kde jsou až na tři chlapce samé holky. Je to živá třída, je jim 14 a podle toho to taky vypadá - samé hihňání, pořád mluví, i když nemají, některé si pořád kontrolují make-up v zrcátku a když vcházím do třídy, tak si prozpěvují se sluchátky na uších, probírají kluky z vedlejší třídy nebo se zase smějí. Nicméně kromě té puberty jim nic není, je to třída bystrá a vnímavá.

Když jsem narazila na norskou online show Sweatshop (v překladu továrna se špatnými pracovními podmínkami), hned mě napadlo, že to je přesně výukový materiál vhodný pro tuhle holčičí třídu. Je to o třech norských teenagerech, dvou holkách a jednom klukovi, kteří milují módu a nakupují hodně oblečení. Odjedou do Kambodži do továrny, kde se oblečení šije, aby si zkusili těžký život tamních lidí. V pěti dílech po deseti minutách jsou konfrontováni s drsnou realitou Kambodžanů, jejich špatnou životní úrovní a chudobou.

Seriál je v norštině s anglickými titulky, které nejsou z nejkvalitnějších. Našla jsem ale jednu výhodu oproti jazykovým školám - přestože ten materiál není nejideálnější, co se jazykové kvality a přínosu týče, je jeho použití ve škole snadno obhajitelné - jednak si uvědomí, že angličtina je často jediný komunikační jazyk a pak taky diskuze o morálních a sociálních hodnotách do vzdělávání rozhodně patří. Dívali jsme se dohromady na necelé tři epizody a prokládali jsme to diskuzemi a prací se slovní zásobou. Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se mým studentům rozplývají ideály - třeba když jsme se bavili, kolik by pracovníci u šicích strojů měli vydělávat. Spočítali to asi na 20 euro denně, takže jejich reálná mzda 3 dollary za den jim přišla šokující. Rozebírali jsme i částky, za které se kus oblečení vyrobí a za kolik se pak v Evropě prodá - kam jde ten rozdíl peněz?

"Vyrobila jsem to za $0,60." / "Koupila jsem to za $50."

A kolik utratí samotní studenti ročně za oblečení? Kde nakupují? Jaká země původu je uvedená na cedulkách jejich oblečení, koupeném ve velkých řetězcích u nás?

Myslím, že u posledního dílu se některé studentky i trochu dojaly. Jak podotkla jedna moje kamarádka, je otřesné, že ačkoli o špatných podmínkách v jiných, zejména asijských zemích víme, dotkne se nás to až tehdy, vidíme-li naše bílé děti, jak se potýkají s tímhle rozdílem životního standardu. Asi ty negativní informace ze světa nějak filtrovat musíme...?

Ale zpátky k mým studentům. V závěru jsme vytvářeli velkou myšlenkovou mapu s nápady, co může obyčejný člověk udělat pro to, aby těm lidem nějak pomohl. Nápadů sice padalo hodně, ale převládala negativní a zoufalá nálada, že stejně nic nezmůžeme. Dala jsem jim za úkol se nad tím ještě jednou zamyslet doma a napsat o tom pár slov. Z hodiny jsem odcházela s rozporuplnými pocity - pedagogický cíl, ukázat jim, jak to může fungovat jinde ve světě, mi sice vyšel, ale bylo mi smutno z toho, že už takhle mladí lidí nevidí žádné východisko z této situace. Vím, že ve třídě nemůžeme vymyslet řešení globálního problému, ale co aspoň zapálit jiskřičku naděje...?

Tady jsou přeložené úryvky z jejich krátkých úvah, co sepsali:

"Zaměstnavatelé by neměli být tak chamtiví a měli by jim dávat víc peněz, nebo třeba jídlo a vodu. Zaměstnanci by si o to měli umět říct."

"Mohli bychom adoptovat jejich děti. Ne doopravdy, ale na dálku, jen jim posílat peníze. I když to pomůže třeba jen jedné rodině, bohužel ne všem..."

"Myslím, že obyčejní lidé toho moc nezmůžou. Můžeme o tom třeba napsat něco na internet, aby o tom vědělo víc lidí, ale nemáme tu moc s tím něco udělat. To bychom museli kontaktovat někoho významnějšího, třeba nějakého politika nebo majitele řetězců s oblečením, aby s tím něco udělali."

"Mělo by se dohlížet na to, aby se neporušovala lidská práva. Asi nějaká nadnárodní organizace a měla by fakt trestat, když se s lidmi zachází špatně. Oni třeba ani někdy nevědí, že se s nimi zachází tak špatně, když nikdy nezažili nic jiného, ale my to víme, když to porovnáme s námi. To my můžeme být bohatí, protože oni jsou chudí."

"Mohli bychom jim poslat nějaké peníze, založit nějakou charitu, ale moc nevěřím, že by se ty peníze dostaly až k nim."

"Nenapadá mě vůbec nic, jak by se jim dalo pomoct. Snad třeba vybrat nějaké oblečení a věci, co my už nepotřebujeme a poslat jim to. Ale jinak se jejich situace moc vyřešit nedá."

"Bez těch lidí, kteří mají moc něco udělat, to nepůjde. Ale ti na tom vydělávají, takže to měnit nechtějí. Nevím, jak bychom jim my mohli nějak pomoct."

"Demonstrovat, kontaktovat velké řetězce, ty správné lidi na vysokých místech, psát o tom na internet."

A konečně názor, který se objevil v několika pracích:
"Co fakt nepomůže, je kupovat míň oblečení. Když ho přestaneme kupovat, továrny v Kambodži se zavřou a ty lidi přijdou o práci i o ty tři dollary denně. Možná jen přemýšlet, jestli to opravdu potřebuju nutně koupit..."

Takže co si z toho vzali, kromě nové slovní zásoby ze seriálu? Že život jinde ve světě může být dost těžký. Že se s tím nedá nic moc dělat, nebo jen velmi málo. Že cena jejich oblečení je v jistém smyslu vyšší, než si mysleli. Že výprodej v Primarku je sice skvělá věc, ale možná by neškodilo se před bezhlavým zběsilým nakupováním trochu zamyslet.

Není to sice ten optimistický výstup, ve který jsem doufala, ale aspoň něco.