Prudy a benefity

V každé práci, i v té vysněné, na kterou člověk studuje snad sto let, jsou věci, které vás prostě nebaví. Za necelý měsíc ve školství už mám pár favoritů: na prvním místě jsou rozhodně dozory na chodbách. Já vím, proč se to musí, že kdyby se někomu něco stalo (a že se už v historii školy stalo), tak první otázka bude, jestli ty studenty někdo "hlídal" a kdo je za to zodpovědný. Ale když učíte pět, šest hodin v kuse, chce se vám čůrat, dali byste si svačinu nebo uvařili čaj, potřebujete nakopírovat pracovní listy na věčně stávkující kopírce a chodí za vámi studenti s všemožnými dotazy a problémy, tak se své desetiminutové přestávky vzdávám jen s těžkým srdcem - navíc ve prospěch čumění na svačící studenty na chodbě. Dozor v jídelně je ještě větší opruz: nejen, že koukáte na studenty, kteří už se cpou obědem, ale samotným vám už kručí v břiše.

To mě ale přivádí k jedné z výhod téhle práce: může se legálně předbíhat ve frontě na oběd. Není to úplně fér a když mám právě dozor, klidně počkám a jdu se najíst až po posledním hladovém studentovi ve frontě, ale jinak se to hodí - na oběd máme sice stejně času jako studenti, ale věřím, že se v mnoha případech na hodinu připravuju poctivěji než oni a zabere mi to rozhodně víc času; takže ušetřených 20 minut z fronty v jídelně se pak hezky zaplní třeba opravováním testů.

Druhá věc, která mi znepříjemňuje pracovní život, je paradoxně nové technické vybavení školy. V každé třídě počítač s nahranými poslechy (takže žádné tahání magneťáku a CDček s sebou), repráky, skoro v každé třídě projektor nebo interaktivní tabule... co víc si přát? No, třeba kdyby to ještě vždycky fungovalo na 100%. Jednou za uherský rok třeba zamrzne server, takže z počítače se fakt stane jen krabice. No, měla jsem ten uherský rok už teď začátkem září, snad v druhé hodině s novou třídou, založené na delším poslechu - který ale nešel spustit. Improvizace s 16 novými tvářemi ve třídě, které čekají, co z vás vypadne - to byla opravdová zkouška mého pedagogického umu.

Na druhou stranu, najdou se i momenty, kdy si říkám, že to je přesně ten důvod, proč jsem se pro tuhle práci rozhodla - když všechno běží, jak má. Třeba ani ne tak, jak jsem si naplánovala, třeba i hodím svou hodinovou přípravu do koše po prvních pár minutách, protože to nefunguje, ale prostě: studenti jsou zapojení, ideálně všichni, téma je zajímá, ptají se na otázky, nebojí se chybovat, komunikují mezi sebou i se mnou, dozvídají se nové věci a je prostor třeba i pro zasmání. Pocit, kdy to v hodině klape, je ještě lepším benefitem než ty ultra levné obědy v jídelně.

„Furt ve střehu“

Na plno školních situací se člověk může připravit, předem je promyslet. Jak vstoupí do třídy, jak se představí, jestli bude studentům vykat nebo tykat, jestli bude od začátku mluvit striktně anglicky nebo organizační záležitosti odbude v češtině... I na některé nepříjemné okamžiky se dá připravit, třeba co udělám, až student nebude mít učebnici? Nepřinese úkol? Bude v hodině vyrušovat? Najdu někomu tahák?

Pak ale přijdou okamžiky, které prostě nečekáte. Tady jde o tu prvotní reakci učitele, hlavně na začátku, kdy se stanovují hranice a tvoří se vztah mezi studenty a učitelem. Musíte je zvládnout na první dobrou, studenti totiž nezapomínají.

Takže si představte: aktivita ve skupinkách, student popisuje ostatním slovíčko na papírku, které musí uhádnout. Dostane slovo „stereotyp“. Začíná obšírně: „To je když... si třeba myslíš nějaký věci o jiných lidech, máš jako předsudky a nemůžeš se toho zbavit. Třeba když řeknu, že černý kradou, tak to je...?“ Druhý student bleskově odpoví: „Pravda?!“ a smích. A já tam u nich stojím, poctivě monitoruju jejich ústní projev a píšu si chyby, ale teď vím, že nesmím dělat, že jsem nic neslyšela. Tohle si reakci žádá, rasismus je jasné tabu.

Nebo zkušenost kolegy, taky nováčka; diskuze o filmech a novinkách v kinech.
„Jaký film jste teď v poslední době viděli?“
A student, od začátku roku v odporu a v roli "frajera“ odpoví: „Fakjů pane učiteli.“
Ne, neposlal ho právě do ..., tak se opravdu jmenuje jedna filmová novinka. Jenže to kolega nevěděl...

Ani mnohem nudnější témata nejsou bez reakcí - bavíme se o politice, volbách, právech a povinnostech dospělých a v učebnici je mj. i otázka: Kolik znáš ministrů své země? Studenti si ve dvojicích jen velmi matně vybavují pár jmen, když třídou zazní zvučný hlas jedné studentky: „Počkej, a není tam teď ten... no... takovej ten kre*én?!“ Tohle taky nelze jen tak přejít.

Prostě, povolání učitele vás tak nějak vydělí ze společnosti, musíte najednou zastupovat tu dospělou, zodpovědnou a morální stranu a pomoct svým studentům dospět v „řádného občana“ - i když to někdy znamená umravňování v situaci, kdybyste se sami radši zasmáli nebo si zanadávali s nimi. (No uznejte, že ten student znalý filmů už tenhle název nikdy líp nevyužije.)

(Takhle se někdy ve třídě cítím - jako pilot, co musí dělat několik náročných úkolů naráz.)

Studentka? Ale ne, já tu učím...

Ano, nastala přesně ta situace, které jsem se obávala. Pletou si mě se studentkou. Kdybych učila na základce, tak se mi to nestane, ale na gymplu jsou v maturitních ročnících fakt už mladí dospělí. Někteří vypadají opravdu vyspěle- kdybych některou z místních starších studentek potkala na VŠ jako svojí spolužačku, nepřišlo by mi to divné. A někteří kluci, zvlášť když se pár dní neoholí, vypadají starší než já. 

Jediná paní uklízečka ví, kam mě zařadit, protože mě vídá vycházet z kabinetu s klíči v ruce. Jinak si mě občas pletou všichni, studenti i učitelé. Přestože jsme byli na poradě všichni pedagogickému sboru představeni, stejně na chodbě potkávám kolegy, pro které jsem jen jedna z mnoha tváří - a někdy neodpoví na pozdrav a minou mě ve spěchu jako míjí desítky jiných studentů. 

No a studenti? Ani seriózní košile, kalhoty (ne džíny) a normální boty (ne papuče) to nezachrání: když jsem vcházela do kvinty, kde jsem se byla první den představit jako jejich nová učitelka angličtiny, nemohla jsem přeslechnout holky v první lavici, jak si šeptají: „Ty jo, jsem myslela, že je to normálně studentka...“ a pochvalné zamručení ze zadních lavic, když jsem řekla, kdo jsem. 

Tak dík, příští rok mi to asi polichotí. Kdo by nechtěl vypadat o těch šest let mladší? Jen teď mi to autoritu asi moc nepřidá - budu muset zvolit jinou strategii.