středa 18. listopadu 2015

Pět nejdůležitějších věcí v životě teenagera

Měli jsme v učebnici článek na téma "hoarding", tedy chorobné shromažďování věcí. Taková ta porucha, jak lidi nevyhazují žádné staré věci, noviny, spotřebiče a zaplňují jimi byty až po stopy.

Po úvodní aktivitě, kdy studenti přiřazovali popisky syndromů i jiných duševních poruch k jejich názvům, následovala diskuze, která nás k hoardingu dovedla. Než jsme se ale ponořili do samotného článku a zkoumali slovní zásobu a další gramatické jevy, zařadila jsem jednu sebepoznávací aktivitu; nechala jsem studenty, aby na maličké papírky napsali pět materiálních věcí, které pro ně mají největší hodnotu. Ne tedy nutně věci objektivně drahé a ne abstraktní hodnoty jako "rodina", "zdraví", apod.

Když měli všichni napsáno, sedli jsme si s papírky do kroužku, doprostřed jsem postavila prázdnou krabičku a zadala instrukce: "Teď ze svých pěti předmětů vyberte jeden, o který přijdete. Zmizí z vašeho života. Papírek hoďte do krabičky..." Následovalo úpění, překvapení, a nespokojené komentáře ("Noo, I don't want to..."). Ale budiž, rozloučili se s jednou věcí.

Další krok... bylo udělat to samé. ... a znovu. A zas! Zbyl jim tedy v ruce jeden užmoulaný papírek. Materiální věc, na které jim záleží asi nejvíce v životě. Tu jsem jim samozřejmě nechala, není to hra o tom, jak imaginárně přijít o všechno, co je nám drahé a odejít z hodiny s brekem. Je to hra o tom, uvědomit si, co má pro nás největší hodnotu, jak moc lpíme na různých předmětech a také co o nás vypovídá ta věc, které bychom se nikdy nezbavili...

A o tom všem jsme se pak bavili, reflexe je totiž nejdůležitější část. Že vše probíhalo striktně anglicky je jen příjemný bonus hodin s pokročilými studenty. :)
Bylo zajímavé si vyslechnout, jaké věci jim zbyly jako poslední a jaké byly důvody pro výběr právě těchto věcí. Na ukázku pár předmětů...

Předměty ponechané z nostalgie: dětské chrastítko, první baletní šatičky, oblíbený plyšák, nejstarší kopací míč.

Předměty, ke kterým se pouto vytvořilo později v životě: lístky na koncert, prstýnek, řetízek, kopačky, sbírka komiksů, počítač, mobil, knihy.

Dejme pozor, abychom příliš rychle neodsoudili věci jako počítač a mobil pro jejich povrchnost - pro tyto studenty to byl předmět spíš ikonický, jako nástroj komunikace, spojení s rodinou nebo prostředek k udržení vztahu na dálku.

Poslední skupinou byly předměty zdánlivě praktické: jídlo, lednička, boty, peníze. Nicméně i ty symbolicky zastupovaly jiné hodnoty - vděčnost za takovou životní úroveň, že lednička je pořád plná, mám si co obout a můžu si koupit, co potřebuju já nebo moje rodina. Alespoň tak to studenti interpretovali.


A co zbylo na papírcích, kterých se studenti byli ochotni zbavit? Mobil, peníze, počítač, oblíbené tričko, černé oční linky, deníček, brož po babičce, první kolo, druhé kolo, učebnice, LPčko, sportovní vybavení, zapalovač, kytara, sluchátka a vlasy.

Udělejte si obrázek o naší dnešní mládeži sami. Já myslím, že to s nimi není tak hrozné a "ty internety a smártfouny" pro ně nejsou vším.


neděle 15. listopadu 2015

Diagnóza: učitelka

"Až já budu velká, bude ze mě učitelka." To nebylo moje dětské motto, ale text placky studentského spolku Agora z peďáku Karlovky. Přestože to možná nebylo moje vysněné povolání už od dětství, teď ho dělám a miluju to.

Jenže... Znáte takové ty starší dámy, na kterých na první pohled vidíte, že to jsou učitelky? Nemusí třeba ani promluvit a je to na nich prostě vidět? Nebo naopak, sotva otevřou pusu, začnou někoho poučovat, jsou rázné, na všem hledají chyby, mají i takovou dikci... mají to nějak v sobě, kolem sebe, jako auru a vy si řeknete: no jo, typická úča.


Tak takhle ne! Nevím sice, jak dlouho je možné tohle povolání dělat takhle na 100%, jestli třeba za pět let nevyhořím a nebudu dělat něco jiného... ale jestli se mi povede neztratit to nadšení po další třeba i desítky let, bude třeba pracovat i na zachování zdravého rozumu, abych nebyla jedna z těch učitelek s diagnózou.

Co nedělat: 
Nepoučovat ostatní. Zvlášť, pokud nejsem v práci.
Spolknout třeba věty typu: "Vždyť jsem to už říkala. Tohle si musíš pamatovat, není to tak dlouho, co jsem to vysvětlovala..."

Nehledat na všem chyby. Zvlášť, pokud nejsem v práci.
Kamarád udělá v postu na facebooku gramatickou chybu - udržet se a neopravit mu to hned v dalším komentáři. Spolknout i to,  když píše anglicky a vynechá člen nebo použije špatný gramatický čas... Není to písemka a on není můj student!

Nemluvit nahlas, není-li to zapotřebí.
To zrovna mně asi nehrozí, na studenty nekřičím, jednak to není můj styl a jednak trpím na záněty hlasivek, tak se snažím svůj hlasový aparát šetřit. Nicméně vyhnout se takové té učitelské dikci neuškodí a přednesu jako bych byla ve třídě neuškodí.

Nedávat nevyžádané dobré rady.
Myslím, že se to týká spíš učitelek na prvním stupni nebo ve školce, které se musí o žáky starat více a učit je i správným návykům (teple se obleč, neskákej ostatním do řeči, ukliď si po sobě drobky ze svačiny...). Nicméně vnucovat ostatním doporučení z pozice člověka s více zkušenostmi nebo vhledem nemusí být příjemné, pokud si o ně člověk sám neřekne.


Nevychovávat cizí děti.
Pokud budu na výletě v ZOO a dítě bez dozoru se bude pokoušet vlézt do klece ke lvům, tak zasáhnout, pokud puberťák v tramvaji nepustí starou paní sednout, tak zasáhnout, ale jinak si nechat své výchovné metody pro vlastní děti.

Nesoudit lidi podle znalosti angličtiny (češtiny, zeměpisu, matiky...).
Z letmých rozhovorů u oběda jsem usoudila, že se to zdá nepochopitelné mnohým mým kolegům - vidět studenta jako člověka a přitom ho nesoudit podle dovednosti v tom daném předmětu. Vyhnout se hláškám "V tom hokeji se sice docela dobrej, ale teda na matiku hlavu nemá. ...V angličtině je to slabota, přitom hloupý není, ostatní předměty prý zvládá. " Holt, ne jen školou živ je člověk.

Co dělat:
Dělat si ze sebe srandu. 
Nezapomenout na humor - ve třídě, v kabinetě, doma.

Oddělit práci od soukromého života.
Můj manžel zná plno mých tříd i studentů z vyprávění, ví o mých projektech, o zajímavých článcích z učebnic, o povedených i nepovedených aktivitách. To asi jinak nepůjde. Někdy musím písemky, třeba ty pololetní, opravovat do noci. Tomu se taky asi nevyhnu. Ale klíč asi bude v tom, nenechat mou práci zasahovat do našeho života příliš - a soustředit se i na jiné věci. Písemky mohou počkat na večer, odpoledne můžeme mít vlastní program...


Vídat učitelky i neučitelky.
V rámci psychohygieny se setkávat s kamarádkami učitelkami, sdílet starosti i radosti a nápady. Zároveň vídat i lidi z jiných oborů, vyslechnout si jiné problémy a nechat se inspirovat i jinak...

A nejzásadnější:
Když zjistím, že a) mě ta práce přestala bavit nebo b) přes všechna opatření jsem "úča", s učením skončit.
Někdy je změna nutná. Třeba ne napořád, ale na i rok v jiné profesi může pomoci... :)


Tak nevím, bude to stačit? Máte někdo další rady, jak se z toho v průběhu let nezbláznit a neskončit s "diagnózou"?