Zkouška z dospělosti

Maturity už jsou docela dlouho za námi, tak jen ve zkratce nějaký komentář. Popíšu jen pár momentů, které mi utkvěly...

- Státní maturita z češtiny. Studenti si dopředu z dlouhého seznamu knih vyberou 20 titulů a to jsou pak jejich maturitní otázky, tedy vytáhnou si knihu a mluví o ní, o autorovi, o kontextu a době. Člověk by řekl, že přečíst 20 knih by pro gymnaziálního studenta neměl být problém - a pro většinu opravdu není. Přesto se našel jeden, který si vytáhl ze SVÉHO seznamu knihu, kterou nečetl... Takže nula bodů, nashle v září.

- V tomto dlouhém seznamu, ze kterého si studenti vybírají, je ve světové literatuře vedle klasiků Fitzgeralda, Steinbecka nebo Hemingwaye i kniha Stmívání od S. Meyer. Nechápu, jak se takový brak dostane na maturitní seznam...

- Předseda komise je učitel z jiné školy, který ve třídě tráví týden a dohlíží na objektivnost a správnost zkoušek. Někteří naši kolegové tedy týden byli na jiné škole, a k nám přišlo několik pedagogů odjinud - mj. i učitelka tělocviku, která na sobě měla šusťáky a mikinu s kapucí. Druhý den už to bylo lepší, měla takové plážové kalhoty a mikinu bez kapuce. Až poslední den, na slavnostní závěr maturit, měla neutrální beztvaré kalhoty a tričko s límečkem. A to u nás mladší studenty, kteří se chtějí podívat na průběh maturit, nepouštíme dovnitř, nejsou-li slušně oděni. Tahle kolegyně jim zrovna vzorem nebyla.


- Vejdu do třídy, abych na potítko zadala otázku, a tam stojí éterická elfí fantasy bojovnice s rudými vlasy, rudými kontaktními čočkami, obřím lukem a s pery ve vlasech. To nic, to je jen maturita z dějin umění a tohle je její část, prezentace maturitní práce - v tomhle případě cosplay kostýmu. Wau.

- Občerstvení pro maturanty, ale hlavně učitele a předsedy komisí mají na starosti mladší ročníky. Dělají chlebíčky a jednohubky, v učebně fyziky vaří kávu a čaj, dávají sušenky a bábovky na talířky. Těžká práce. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že o to stará jedna septima (třetí ročník) - a že má kvůli tomu celý maturitní týden zrušenou výuku!!! Takže kvůli práci, kterou v jednu chvíli dělají jen dva tři studenti, se zbytek neučí. Pak se má ten konec školního roku nějak stíhat.

- Ani v 19 letech některé studentky neví, co to znamená slušně se obléct k maturitě. Asi jsem prudérní, ale přijde mi, že průhledná halenka, podivné cosi sukňovitého typu a černobíle proužkované podkolenky se nehodí.

- Další nepochopitelná situace: studentka si vylosuje otázku z biologie, nic neví. Zkoušející i přísedící se shodne na známce nedostatečná. Před vyhlášením výsledků se v maturitní komisi vyvolá hlasování, jinak je to totiž výborná studentka. Předsedkyně komise, třídní učitel i zástupce předsedkyně komise, nebo co to je za funkci, všichni hlasují pro čtyřku. Odborníci na předmět jsou přehlasováni, studentka odchází s dostatečnou. Nerozumím.

(to není Vojta, ale Jonathan Lipnicki, pro ilustraci)

- Největším překvapením pro mě asi bylo, když jsem si zapsala (poněkud povědomé) jméno dalšího zkoušeného, zvednu hlavu a tam opravdu sedí Vojta K. - kluk, kterého si pamatuju z tábora, když mu bylo asi osm. Tak teď tu sedí, je mu 19, vytáhl si otázku životní prostředí a já pečlivě zapisuju všechny jeho chyby a kladné body. Po vyhlášení výsledků (dostal dvojku) a oficiální gratulaci jsme se chvíli bavili, on mě samozřejmě poznal už někdy v září, když mě potkal na chodbě... Tak jsme si povídali, tykali si a všichni okolo divně koukali. Sranda.

Celkově jsem byla z maturitního týdne trochu vyjukaná, bála jsem se, že v rámci toho zvláštního rozvrhu (zadávání otázky- zkoušení - dozor na chodbě - odučit svoji hodinu - zkoušení - odsuplovat cizí hodinu) na něco zapomenu, a taky se mi občas zdálo, že jsou někteří kolegové moc přísní nebo moc měkcí - pořád ještě hledám tu optimální úroveň. Letos jsem dělala jen přísedící, příští rok už to bude naostro - budu i zkoušet. Hurá.

Hodina poslepu

Před časem jsme v kvintách (asi 16ti letí) v učebnici měli článek o tom, jak jeden cílevědomý slepý mladík z vášně k cestování založil cestovní agenturu Traveleyes, kde spolu cestovali nevidomí i ti, co vidí. Vidoucí průvodci měli pak za úkol co nejpřesněji popsat těm slepým krásu okolí a měli z toho tak zážitky obě skupiny.

Článek to byl zajímavý a v obou kvintách, kde učím, se rozvinula zajímavá diskuze o handicapech a tak. Chtěla jsem na to navázat nějakým projektem, aby si odnesli něco silnějšího. Já třeba nezapomenu, když jsme v prváku na gymplu jeli na exkurzi na skládku - podívat se, co se děje s odpadky po té, co je vyhodíme do popelnice. Do konce života nezapomenu na ten smrad - nejen na té skládce, ale pak v autobusu cestou zpátky, jak jsme všichni načichli. A jak jsem se bála, že budu smrdět i okolí, až půjdu ze školy domů. A jak jsem si vlasy myla asi třikrát, než jsem se zbavila toho smradlavého pocitu.

Takže, ne, že bych chtěla, aby moji studenti odcházeli domů smradlaví, ale chtěla jsem naše hodiny nějak zpestřit. Na Neviditelné výstavě už všichni byli, někteří i dvakrát. Tak jsem přemýšlela, že bych zkontaktovala jednu z několika pražských škol pro nevidomé a takový výlet, jaký byl popsán v učebnici, bychom zorganizovali s našimi vidoucími a jejich nevidomými studenty - ale ani jedné z kvint se ten nápad moc nezamlouval. Měli pocit, že by na ně ti nevidomí studenti nebyli zvědaví a taky se báli, že by tu roli průvodců nezvládli - přišla jim to jako příliš velká zodpovědnost. Sáhla jsem tedy po metodě zážitkové pedagogiky a jednu slepou hodinu jsme si nasimulovali sami.

Nechala jsem je volně se rozdělit do dvojic a vždycky jeden z dvojice si zavázal oči. Pak jsme vyrazili ven, hezky přes skříňky, aby se řádně přezuli a dál jsme to vzali přes park na blízké dětské hřiště. Tam si někteří odvážlivci zkusili sjet skluzavku nebo aspoň podejít jednu prolejzačku a pak je čekal poslední úkol - poznat po hmatu několik drobných předmětů. Sesbírala jsem doma, co jsem mohla - kolíček, velikonoční chlupaté kuřátko, čajítko, prstýnek se srdíčkem, skořápku mořského ježka... Pak si šátky vyměnili, dostali druhý set předmětů na poznávání a pak už následovala jen cesta zpátky do školy - přezout a do třídy.

S první skupinou hra vyšla úplně ukázkově. Všichni na sebe byli hodní a i když třeba někteří kluci oželeli tělesný kontakt a naváděli svého slepého jen hlasem, v reflexi si nikdo na nějaké negativní pocity nestěžoval. Někdo byl překvapený, jak je poslepu cesta ze třídy do šaten jiná, někdo se cítil dobře, protože je to velmi známé prostředí a "stačí si spočítat schody a hned vím, v jakém jsem patře, ne?".

V druhé skupině hra probíhala trochu jinak - jednak se neúčastnili všichni, protože by se ani jako průvodci ani jako slepí necítili dobře. To samozřejmě musím respektovat, není to gramatika, která je povinná pro všechny, tohle je hodně o osobním prostoru a prožívání. A pak, i když jsem je nechala, aby si dvojice/ trojice vytvořili sami, stejně si nedůvěřovali tolik jako první skupina. Několik holek bylo sice hodně pečujících, popisovaly si navzájem každý kamínek a větvičku, ale pár kluků naopak trápilo svého slepého kamaráda foukáním do obličeje a naváděním do křoví...

S touhle aktivitou jsem si nakonec odškrtla svou další premiéru - zápis do knihy úrazů. Deset minut před koncem hodiny, už na cestě zpátky do školy, narazila jedna studentka do zídky u školy. Její kamarádka ji nějak nestihla upozornit... Naštěstí měla jen odřené čelo a snad jí i trochu tekla krev z nosu - dost na to, aby se ve mně krve nedořezal. Nedalo se nic dělat, šátek dolů, klíče, umývárka, kontrola reflexů a mokrý šátek na hlavu. Později tedy řádný zápis do knihy úrazů a budu doufat, že tím to celé skončí (ani jí později nebude špatně, ani si nepřijde žádný rodič stěžovat, že jim mrzačím dítě v hodinách angličtiny).

Nicméně i reflexe v téhle skupině byla odlišná od té první - na otázku, jak moc důvěřovali svému průvodci, skoro polovina studentů odpovídala "no, zas tolik ne..." a pocity měli častěji "strange" (divný) než "interesting" (zajímavý). Tak když mezi nimi nepanovala nějak obzvlášť velká důvěra, tak je to docela jasné...

Ale i to je zážitek a třeba si z toho vezmou něco víc. A já taky - totiž kdybych se pořád bála odřených čel, nemohla bych s nimi dělat už vůbec nic. Když jsem listovala tou knihou úrazů, říkala jsem si, že pro tělocvikáře to musí být rutina - naražené prsty, vyražený dech, úder míčem do hlavy. Jen tedy v hodině angličtiny by asi nikdo krev nečekal...

Citelný zásah

Měla jsem v plánu konečně dopsat článek o maturitách a taky jeden o tom, jak vypadá učitelka v červnu, ale vyskytlo se teď něco, co se mě dotklo víc.

V pondělí ráno jsem v sekundě (jako sedmá třída) měla psát slohovku. Byla to první hodina, takže jsou většinou celí přešlí, ale tentokrát byli extrémně zamlklí. Když se všichni usadili, všimla jsem si, že jedna studentka tiše pláče. Ptala jsem se, co se stalo, ale prý je to v pořádku... tak jsem jí řekla, že budu hned u ní a rozdávala jsem zadání esejí. Napadlo mě, že zapomněla, že dneska tu slohovku píšeme a zapomněla se na to učit.

Když měli papíry na lavici, přišla jsem k ní a už česky se ptám, co se děje. A ona povídá: "Mně o víkendu umřela maminka."

Proboha. Co na to říct? Přestože se "na studenty nesahá", měla jsem chuť ji obejmout - váží asi dvacet kilo i s postelí, vlastně taková malá holka... Tak jsem ji aspoň pohladila po rameni, řekla, že je mi to strašně líto, že si to ani neumím představit a že tu esej dneska samozřejmě psát nemusí, že se dohodneme na jiném termínu, až bude připravená. Nechala jsem ji tam tedy jen tak bezmyšlenkovitě listovat si slovníkem, zatímco ostatní psali a přemýšlela jsem, co asi teď bude... s ní, s její rodinou, s jejími spolužáky... To, jak se s tím srovná, se může projevit třeba za měsíc, za rok nebo za pár let, až bude v pubertě. Na takovou ztrátu člověk není připravený, ani když je mu padesát, natož ve dvanácti.

Její maminku jsem poznala na podzimních třídních schůzkách - byla to ta protivná, co si přišla stěžovat, že její dcera nemá jedničku, ale dvojku...

Později mě kontaktovala její třídní učitelka a řešily jsme i klasifikaci té studentky, protože měla mj. mononukleózu a dlouho chyběla - nikdo ji samozřejmě v téhle situaci nechce trápit komisionálním přezkoušením. U mě má naštěstí známek dost, v klidu jí mohu uzavřít klasifikaci. I když je to teď asi to poslední, na čem jí záleží...