Ven! A přijď, až budeš normální.

Tak už se mi to taky stalo, klasická učitelská reakce. Vyhodila jsem jednu studentku za dveře. Není to pedagogicky správně, kdyby odešla úplně pryč nebo se jí tam něco na chodbě něco stalo, mám za ni zodpovědnost, ale v tu chvíli mi to přišlo jako nejlepší reakce.

Tercie, ta pubertální holčičí třída, rozebíráme test, který nedopadl nejlíp. A pak je tu, říkejme jí třeba Tereza, která má sice tatínka, se kterým mluví anglicky, ale na svoje školní povinnosti zvysoka kašle a díky nenošení úkolů, esejí a věcí se jí známka zhoupla ke dvojce a pokračuje dále dolů. Z tohoto testu dostala těsně trojku, což byla fakt škoda. (Procházela jsem její test asi třikrát, ale nebylo tam ty body na dvojku kde nabrat.) Od začátku hodiny se se mnou pokouší dohadovat o body a půlbody, aby se jí známka ještě změnila na dvojku: "Ale tohle je e, ne a." "Já jsem to, Terezo, nepřečetla, musíš psát čitelně." "Přece nejsem blbá, abych tam napsala a. Já vím, že tam má být e..." nebo "Ale já jsem tam přece napsala, že je to False (tj. špatně)!" "Musíš si přečíst zadání, měli jste chybné věty i opravit. Tys ji neopravila, tak to je jen za půl bodu." A tak to šlo snad u každého cvičení.

Vysvětlovala jsem pak větu v gramatickém cvičení, kde bylo hodně chyb. A Terka, rozvalená v poslední lavici, najednou práskne rukou do lavice a nahlas vykřikne: "Tak to stejně mělo být aspoň za půl bodu, DO PRDELE!"

Musím říct, že jsem v tu chvíli viděla rudě, jak říká moje maminka. Jestli jsem na něco háklivá, tak to jsou sprostá slova, navíc v hodině před učitelem?! To já bych si NIKDY nedovolila, to je prostě přes čáru. Tak jsem ji s kamennou tváří a s komentářem, že tohle přehnala a v mých hodinách se takhle nemluví, poslala za dveře. Přiznávám, že spíš proto, abych vychladla já. Protočila oči v sloup, ale šla. Jak říká moje kolegyně, prostě "na přesdržku".

V hodině byl najednou klid a pohoda, ani se mi ji nechtělo volat zpátky. Vrátila se o něco pokornější a do konce hodiny byla zticha.
Vím, že bojovat s ní není řešení, ale zatím jsme k sobě nenašly cestu. Možná se to přes prázdniny trochu zlepší, až ona z toho trochu vyroste a já nabudu zase další zkušenosti. Každá moje kolegyně nebo kolega má v rukávu podobný případ, kdy měli nějakého vzpurného studenta, který se pak vzpamatoval a odmaturoval s vyznamenáním apod. Tak kéž by to byl i Terky případ...

Psychohrátky

Na naší škole se dvakrát ročně pořádají tzv. projektové dny. Spočívá to v tom, že učitelé asi měsíc před tím vypíší téma projektů, třeba "Pojeďme do Ameriky - té české", "Inteligentní bydlení", "Geometrie v architektuře", "Francouzský film - Nová vlna", "Jak Drážďany zmizely z mapy", atd. Studenti se pak v den D elektronicky zapíší na vybraný projekt, podobně jako jsme se na vysoké škole zapisovali na předměty nebo zkoušky. O tom, jestli je tenhle způsob zápisu ideální, bych mohla napsat další článek - samozřejmě se stane, že se nějaký projekt naplní během pár vteřin a někteří studenti pak skončí na projektu, o který tolik nestáli... Ale ve většině případů jsou všichni tam, kde chtěli být.

Cílem projektových dnů je ukázat studentům praktickou a zábavnou stránku různých předmětů, nechat je vyzkoušet si věci, na které v běžné výuce není čas nebo prostor. Během projektů se tedy často vyjíždí na různé exkurze, dělají se laboratorní pokusy, točí se filmy, hledají se trilobiti v Prokopském údolí nebo se nahrává hudební CD.

Protože projekt nemusí být nutně spojený s předmětem, který vyučujeme, měly jsme s kolegyní neanglický projekt "Psychohrátky". Postavily jsme ho na principech zážitkové pedagogiky s prvky dramatické výchovy. Chtěly jsme, aby se studenti v menší skupině dozvěděli něco o sobě i o ostatních, odnesli si netradiční zážitky a v neposlední řadě se i trochu pobavili.

Myslím, že se projekt vydařil. Hodně nám pomohly zkušenosti z táborů a seminářů z vysoké (psychologie, dramatická výchova, outdoorové aktivity nebo rétorika). Sáhly jsme samozřejmě i po chytré literatuře a s pomocí odborníků J. Neumanna a R. Musila jsme poskládaly program do několika bloků- seznamovací hry, týmové, strategické, v prostoru, strategické nebo relaxační a závěrečné, rozlučkové.

Několik zajímavých momentů bych vám ráda popsala.

Co mě překvapilo:
Jeden den jsme strávili skoro celý venku. Cestu ze školy do blízkého parku jsme také využili - všem jsme zavázali oči, jen tři studenti šátek přes oči neměli a všichni se museli bezpečně dostat ven. Ty, co vedli nevidomé, jsme vybíraly pečlivě - zvolily jsme tři nenápadné, spíše mlčenlivé studenty. Taktika, že se zakřiknutému studentovi přisoudí vedoucí nebo zodpovědná role, se při práci ve třídě vyplácí - mají šanci si zkusit, jaké to je, být ve vedoucí pozici a pak i jak chutná úspěch, pakliže se aktivita povede.
Dva ze tří vodičů se své role ujali rychle a přirozeně, pospojovali si nevidomé do hadů a bezpečně s nimi zvládli cestu po schodech, přes skříňky (aby se přezuli) až ven do parku. Poslední z nich, nenápadná Míša, se ale projevila stejně jako se projevovala doposud - jakoby tam ani nebyla. Její nevidomí se bezprizorně potloukali po chodbách, ona se nikoho nedotkla a nic neřekla ani v případě, kdy si to jeden student neohroženě namířil přímo proti skleněným dveřím - tady jsme musely zasáhnout my dvě. V reflexi po hře si na to samozřejmě studenti stěžovali, ale Míše to přišlo "v pohodě". Snad pro ni aspoň reakce jejích spolužáků byla přínosná... Jinak fakt nevím. "V pohodě" mi to teda nepřišlo.

Co mě nepřekvapilo:
Co jsem naopak čekala, byla upřímná, skoro dětská radost, když jsme v úplně poslední hře našeho projektu vytáhli polárkáč. Hra je jednoduchá - sedí se v kruhu, kolují dvě kostky, kdo hodí šestku, obleče si rukavice, čepici a šálu a může se lžičkou ládovat zmrzlinou, dokud šestku nehodí někdo jiný a nevystřídá ho. Zmrzlina všem rozzářila oči a i když už byli unavení, hladoví před obědem a těšili se domů, s chutí si hru zahráli.

Co mě znervózňovalo:
Byla jsem trochu nervózní ze hry, kterou jsme naplánovaly na druhý den. Každý si přinesl třicet korun jako vklad do hry. Po diskuzi o situacích, kdy člověk obětuje něco málo, aby jiný získal o hodně víc, se peníze daly dohromady doprostřed, bylo to přes pět se korun. Pro efekt jsem posbírala všechny ty drobné a dala na talířek papírovou bankovku. Cílem hry je, aby se skupina shodla, komu peníze věnuje - vybraný jedinec nesmí částku utratit za něco, co by prospělo celé skupině (třeba že by všechny pozval do cukrárny). Třídu jsme zamkly a klíče položily doprostřed vedle peněz - odemknout se smí jen tehdy, až bude rozhodnuto a hra dohraná.

Měla jsem obavy ze dvou věcí - jednak aby diskuze o tom, komu se peníze přidělí, neubírala nějakým hodně negativním směrem, třeba i k nadávkám a napadání (resp. abychom to zvládly rozebrat v následující reflexi) a pak taky aby si za pár dní nepřišel stěžovat nějaký rodič, že učíme děti hazardu a že jejich dítě přišlo ve škole o peníze - za dozoru dvou učitelek. Nakonec to dopadlo dobře, studenti se celkem rychle shodli, že se prostě nedohodnou, a zahráli si o peníze takovou obměnu kámen-nůžky-papír (protože byli v lichém počtu). V reflexi jsme pak porovnali tuhle hru s hazardními hrami, takže hláška, že někdo "vyhrál" ve škole pětikilo, snad nikde doma nezazněla. Žádný rodič se zatím neozval, tak asi dobrý...

Co mě potěšilo:
První den jsme hráli hru, kdy si má během chvilky každý student najít ve třídě místo, které mu je příjemné a sednout si do polohy, která mu je příjemná. V následné diskuzi se pak rozebírá, proč si kdo zvolil jaké místo ("Abych viděla na dveře, kdo přichází... Abych měl přehled, co se děje ve třídě... Abych nebyl tak na ráně, tak sedím radši v rohu... Abych měla výhled z okna a viděla i to, co se děje venku...") a taky jestli je tam nějaká paralela s reálným životem ("I v životě mám rád o všem přehled. ... Někdy si připadám trochu zahnaná do kouta. ... Spíš nepotřebuju být moc na očích.") Jeden student, Robert, si vybral místo mezi dvěma odsunutými lavicemi u tabule a sedl si pod tabuli. Vypadal jako dědeček Hříbeček, nenápadný a schovaný, ale prý to tam bylo útulné.

Během těch tří dnů ale udělal největší pokrok. Doslova rozkvetl, skamarádil se s jiným studentem a stal se bavičem skupiny. Hodně mu podle mě pomohla hra, při které musel celý tým překonat pomyslnou zeď z lana, natáhnutého mezi dvěma stromy. Byl tak trochu za hrdinu, protože díky své tělesné konstituci v náručí přenášel snad všechny holky - lehce jako pírko. Měla jsem radost, že si ve skupině získal ostatní a už nesedí v koutku.

Celkově mám z našeho projektu dobrý pocit. Připomněla jsem si, jaké to je, vést reflexi, jak je náročné připravit sled her tak, aby na sebe logicky a tematicky navazovaly a jak je vyčerpávající být neustále ve střehu, jestli aktivita probíhá, jak má, jestli jsou všichni zapojeni a taky jestli časově stíháme náš harmonogram. Pak mi kolega zeměpisář říkal, že si komplikuju život - že jsem mohla jet jako oni se studenty někam na třídenní výlet, nechat je odprezentovat nějaké zajímavosti o přírodních úkazech, které viděli, večer se kouknout na hokej a odpočinout si na čerstvém vzduchu.
Má pravdu, že odpočatější bych určitě byla, takhle jsem to dospávala ještě o víkendu, protože po projektech byla normálně zase výuka - ale tohle prostě stálo za to.

Co je nenaučíš do Vánoc...

...to už je nenaučíš vůbec. Za chvíli je konec školního roku, jakkoli se to zdálo ještě před pár měsíci neuvěřitelné. Jak strašně to letí, se nejlíp pozná na písemkách a povinných klasifikacích - mám pocit, že pořád jen něco píšu a opravuju. Sotva jsem napsala čtvrtletní testy a eseje, už abych začala psát ty pololetní... Navíc ne každý den je stvořený pro písemku. Na kdy je teda lepší je neplánovat?

 - Před Vánoci. Sice argument, že mezitím všechno zapomenou, je silný, ale před Vánoci se nikomu nic nechce, pracovní nálada rychle upadá. První větší prázdniny před námi!

- Po Vánocích. Všechno mezitím zapomněli a i když na to měli přece celé prázdniny, aby se to naučili, kdo se to fakt učil? Navíc často mají tak nabitý rodinný (sportovní, soutěžní...) program, že na učení opravdu nemají čas.

- Před jarními prázdninami. Plno dětí už odjíždí na hory nebo jinam s rodiči a sourozencem, který má třeba díky jiné škole prázdniny v jinou dobu. Nebo si chtějí prázdniny prodloužit - zvlášť, když je mají až ke konci zimy jako letos my a všichni se báli, že v době našich jarňáků už nikde nebude sníh.

- Po jarních prázdninách. Polovina studentů chybí, protože nastydli na horách. A ti, co ve škole jsou, všechno zapomněli.

- Vůbec v zimě. Pokaždé je nějaká třída na lyžáku. Nebo aspoň půlka třídy.

- Kolem přijímaček, písemných maturit a ústních maturit. Buď něco odpadne, nebo je zvláštní rozvrh a všechno je jinak, zmatené...

- Pozor také na akce školy. Nepotřebuje tahle třída uzavřít klasifikaci dřív, protože polovina jede na zájezd do Francie? A tihle jedou na cyklisťák? Nebo je poslední zvonění a ve škole bordel? Jsou projektové dny? Vánoční trhy? Biologická olympiáda, na které je půlka třídy?

Před čtvrtletní klasifikací se s tím člověk nějak vyrovná. Vždycky je možnost, že si student dopíše velký test s malým zpožděním. Ale u vysvědčení, zvlášť u toho konečného, to nejde...

Když vezmu v potaz i chřipkové epidemie, svojí nemoc a neschopenku, a pak hodiny, kdy je testy nechci trápit (poslední hodina v pátek, devátá hodina v pořadí, těsně po těláku, první hodina v pondělí ráno...), je těch příležitostí učit a psát testy podezřele málo. Ale možná je to tak dobře...

Poslední zvonění

30. května měli naši maturanti poslední zvonění. Zažili jsme si to všichni, ale na každé škole to probíhá trochu jinak. My jsme se třeba na gymplu ve třídě domluvili na tématu, za co půjdem (byli jsme třída docela líná, takže jsme jen natáhli čepice, šály a lyžařské brýle), stáli jsme u vchodu, zvonili a cinkali, rtěnkami kreslili na tváře nebohých mladších studentů "4.A" a vybírali drobné do kasičky. Pak jsme se myslím vydali do města, kde jsme sháněli další peníze. Někde maturanti i obchází třídy a zpívají písničku.

Na našem gymnáziu je to podobné. Maturitní třídy byly letos čtyři, takže do školy se dalo stěží projít bez pomalované tváře a odevzdání pár mincí. Nechyběly ani hnusné voňavky a octová voda, kterou po mladších studentech stříkali. Co bylo po předloňském otřesném zážitku zakázáno, bylo lít vodu ve větším množství, stříkat octovou vodu do očí, kreslit sprosté symboly a manipulace s vajíčky a moukou. Ani si neumím představit, jak se to tenkrát muselo zvrtnout... Dívky s dlouhými vlasy prý měly ve vlasech rozpláclé syrové vajíčko, zamatlané moukou a když se to snažily v umyvadle smýt, teplá voda začala s vajíčkem reagovat a žlutobílá hmota pak už z vlasů nešla vůbec. Někteří rodiče si pak stěžovali, že jejich dítě bylo ráno zlito od hlavy k patě a bylo pak ve škole celý den v mokrém, jinému zanechala koncentrovaná octová voda na tričku fleky. Hranice mezi studentskou recesí a šikanou mazáků se tu asi trochu setřela... ale těžko soudit, nebyla jsem u toho.

Letos bylo tedy poslední zvonění poklidnější. Přestože si po zákazu vynášení kýblu s vodou před školu jedna třída tajně domluvila "přísun" vody přes školní jídelnu, včas se na to přišlo a nikdo nebyl mokrý víc než od malé vodní pistolky. Ráno jsem viděla jednu učitelku, jak si nese celé velké plato vajec do kabinetu - zabavila je hned u vchodu. Se zákazy se to prostě myslelo vážně.

První hodinu, kdy maturanti dostávali vysvědčení, se školou jen nesl odér octa a silné kolínské. Druhou hodinu pak maturanti chodili po třídách a "dělali bordel". Zase flitry a konfety ve vlasech, hudba z magneťáku nahlas, píšťalky, frkačky, rtěnky... Čmárání po tvářích, pažích, na čerstvě rozdané eseje a sešity, srdíčko na tabuli. Měla jsem zrovna holčičky v tercii a po první návštěvě jsem jim nabídla, že jestliže náš čekají ještě tři další třídy, můžu nás ve třídě zamknout (jak mi některé kolegyně radily). Asi dvě studentky by to uvítaly, ale zbytek se na to vlastně těšil. Ozývaly se výkřiky jako: "Jéé, já bych chtěla, aby mi namalovali kočičku, víš jak, jedný holce udělali jako čumáček na nos a fousky, to je lepší než srdíčka...". No, budiž. Stejně jsem zahlídla, jak si jeden maturant půjčoval od své třídní univerzální klíč od tříd, právě pro případy, kdyby se některá třída chtěla zamknout. Nic jim nedarují...

Tak jsme se učili jen tak trochu, studentům padaly na křížovku flitry a na gramatické cvičení konfety z vlasů a jejich štěbetání neustávalo: "Já jsem se stejně koukala pořád jen na něj, když tu byli, ani jsem nevnímala, co mi kam ostatní kreslí, jen jsem se dívala, co dělá on... aaaach jo...". Ach jo. Už aby trochu vyrostly.

Třetí a čtvrtou hodinu měli pak maturanti na školním hřišti připravený program. V improvizovaných stáních prodávali za drobné toasty, bábovky, Kofolu, párky v rohlíku nebo palačinky. Pak probíhala burza, kde každá maturitní třída dražila nějaký cenný nebo vtipný předmět - vypracované maturitní otázky, papuče důchodky našeho zemepisáře, od němčinářky podepsanou omluvenku ze zkoušení z němčiny, tři velké pytle na sezení, tzv. fatboye, které měli ve třídě... Některé věci se prodaly za pár desítek korun, ale některé se vyšplhaly do závratných výšin. Třeba 4.B dražila sošku buddhy, kterou v prváku koupili na podobné burze za 4 000,- Kč. Skládala se tehdy celá třída a měli ji ve své třídě na čestném místě. Letos se vydražila za neuvěřitelných 6 500,- Kč! Představte si, že se třeba dva spolužáci takhle vyhecují a pak se musí složit celá třída na takovou blbost... Vždyť je to víc jak dvě stovky na hlavu! Nedávno remcali, že 70,- na kino je hodně peněz... tak teď mají buddhu.

V závěru programu pak soutěžili učitelé v několika disciplínách. Myslela jsem, že budou soutěžit právě proti maturantům, ale ti se z toho chytře vyvlíkli tím, že z učitelů, kteří se je učí, dali dohromady tři malé týmy a postavili je proti sobě. Tak si mí kolegové praskali nohou balonky přivázané ke kotníkům nebo jedli mrkev na čas.

Pátou vyučovací hodinu, když jsme se všichni vrátili do konfetami posypaných smradlavých tříd, nebyla moc nálada na učení. Někteří moji mladší studenti navíc vyjadřovali rozhořčení nad tím, že ráno jim do kasičky hodili nějaké drobné a pak byli stejně počmáráni nebo postříkáni, že to není fér. Půlka z nich pak bojovně vykřikovala, že jim to pak v posledním ročníku vrátí a druhá zase, že to oni sami takhle dělat nebudou. Tak uvidíme, jestli se za rok, dva, pět... bude historie opakovat a jestli se kruh "já jsem trpěl každý rok, tu máš, bažante, taky si to užij" uzavře.