Když jsem seděla ve školních lavicích já, vedle problémů s chováním, prospěchem a zdravotních omezení se u studentů začaly jen ojediněle objevovat i problémy psychické. Dneska skoro každý učíme aspoň jednoho studenta, který je v péči psychologa nebo psychiatra.
Jak se to pozná? Záleží, o jaký problém se jedná a v jaké je fázi. Je student už v péči odborníků? Pakliže to totiž řeší rodiče, řeší to často i s třídním učitelem a ten, je-li to v zájmu studenta, dává echo dál. Jestli je problém na počátku a ještě se s ním nepracuje, je i na učitelích, aby si všimli nezvyklého chování (apatie, agrese, lajdáctví, zhoršení známek, stranění se ostatních, extrémní únava, náhlá změna fyzického vzezření apod.) - ovšem je nutné rozlišovat mezi "závažnými" příznaky a obyčejným revoltujícím puberťákem, který na školu kašle, místo spaní chodí na brigádu nebo pařit a dopoledne pak prospí.
Z čeho tedy takhle malí nebo mladí lidé propadají depresím? Ze stejných důvodů jako dospělí... Prostě neunesou tíhu svého života, problémů nebo tlaku okolí. Často to ale bohužel nejsou jen takové "obyčejné" problémy jako nešťastná láska nebo rozvod rodičů. Máme na škole snad od každého něco... anorexie, pokus o sebevraždu, rakovina. Člověka zaskočí, když na záchodech potká sotva patnáctiletou holku, která má na hlavě asi centimetrového ježka a spolužačka jí nadšeně chválí, jak už jí to zase roste. Nebo jiný student, kterému se rodiče nejen rozvedli, ale každý si našel nového partnera a pořídili si další dítě ve stejnou dobu. Hoch tak díky střídavé péči vandruje z jedné domácnosti s novým miminkem do druhé - z toho by se asi zbláznil každý.
A jak s takovými studenty zacházet? No, na to žádný manuál bohužel není. S někým snad v rukavičkách, dávat jim další a další termíny na doplnění známek podle jejich aktuálního psychického stavu, nestresovat je ústním zkoušením před třídou, přistupovat k nim prostě individuálně. S jinými zas trochu rázněji, trvat na dohodnutých přezkoušení a vrátit je tak pevnými férovými pravidly zase zpátky do normálu. Snad.
Nějak opomíjíš, že deprese je nemoc, nikoliv pouhé zoufání si nad nastalými životními situacemi. Možná by nebylo od věci ten celý příspěvek ještě trošku rozvést. Chybí mi tam třeba poznámka o tom, že ta situace není taková, protože svět je špatný nebo život náročný, ale díky osvětě se lidi pomalu učí o psychických problémech mluvit a hledají pomoc, pokud ji potřebují.
OdpovědětVymazatV posledním odstavci mi chybí náznak lidského rozměru, je to jen v intencích plnění povinností, což působí dost ledově technokraticky.
Ahoj, díky za koment. :)
OdpovědětVymazatJá vím, že je to nemoc, je to stejné jako u ostatních zdravotních omezení - někdo má prostě předpoklady spíš k zánětům horních cest dýchacích, někdo genetické sklony k depresím a někdo odjakživa trpí na močové cesty. Jestli to působilo, že deprese hodnotím jen jako neschopnost unést tíhu světa, tak to jsem nechtěla.
No a že se o tom víc mluví - ano, vždyť to (snad?) vyplývá z úvodu, že dřív se nemluvilo třeba o dysgraficích a teď už se s nimi běžně zachází jinak a dneska se tenhle trend, díkybohu, posouvá pozitivně ve směru povědomí a práce i s psychicky nestabilními jedinci.
K poslední výtce, milý anonyme... Snad jen, že v plnění povinností se to právě projeví nejvíc a nejdřív. Na léčbě nebo terapiích se učitel podílet může, ale častěji spíš ten třídní - nicméně od toho tu je hlavně školní psycholog nebo školní metodik prevence, jenž je k tomu mnohem kompetentnější.