Únava materiálu

Stejně jako v každé jiné práci, některé dny se daří a jindy to na člověka všechno padá. Nechci si stěžovat, že mám práci se zvýšeným rizikem stresu, koneckonců jsem si tuhle pomáhající profesi sama vybrala. Jen někdy prostě už padám na ústa... Takhle vypadá můj den, kdy se toho zrovna sejde víc.

Do školy dorazím už před půl osmou. Mám ráno dozor před první vyučovací hodinou, tak odemknu dveře tříd na patře a jdu si uvařit čaj. Klidné ráno, vše mám připraveno, o víkendu jsem navíc vytvořila jeden pracovní list, tak ho jen nakopíruju. Kopírka už zase stávkuje a hází mi každou druhou kopii vzhůru nohama, ale nerozhodí mě to - není to písemka, tak nijak reprezentativní to snad být nemusí. Jdu dozorovat na chodbu.
První hodina se docela daří, i když hodně studentů chybí a zrovna opakujeme před testem - to jsme zvědavá, jak ti, co tu dneska nebyli, ten test pak napíší. Nedá se nic dělat. Dělám si poznámku, že cvičení, která jsme procvičovali a mám je v elektronické podobě, můžu poslat těm chybějícím mailem.

O přestávce mi volá paní hospodářka, že mám dole balík. Konečně přišly učebnice, na které už čekáme jako na smilování. Přes Vánoce se objednávka nečekaně zdržela. Balík si jdu vyzvednout, prosím kolemjdoucího studenta, aby mi pomohl, je to asi 20 kilo. V kabinetě balík rozbaluji a počítám učebnice a pracovní sešity, jestli podle objednávky sedí - a nesedí. Máme o jeden pracovní sešit víc a o jednu učebnici míň. Chci se podívat na fakturu, jestli to je jen záměna nebo je špatně celá objednávka - ale fakturu si mezitím půjčil kolega, který se chtěl podívat, kolik přesně stály jeho učebnice a kolik má od dětí vybírat - což už měl mít stejně dávno vybrané. Fakturu má někde mezi svými věcmi, tak ji nenajdu. Stejně zvoní. Jdu do třídy a cestou do třetího patra přemýšlím, jestli jsem objednávku zkazila já (ale vždyť jsem to tolikrát kontrolovala?) a jak dlouho asi potrvá, než nám učebnice vyreklamují. A kdo bude popř. platit to poštovné.

V hodině strávím pět minut omluvami, kdo co nemá a proč to nemá. Mám systém "černých puntíků", ale stejně mě to nebaví řešit. Z minula mám u sebe poznámku, že jednomu studentovi dlužím 10,- Kč z učebnic a pro jiného mám zbylý handout, na který chyběl. Pak poznámku, že jiný mi ještě neodevzdal neopravenou esej. Nemá, hledá, mě to nezajímá, dávám černý puntík. Je to už druhý, tak to je malá pětka. Jedem dál - konečně se dostáváme k samotné výuce, která už proběhne v pohodě a dokonce se spolu zasmějeme.

Velká přestávka, potřebovala bych si už odskočit. Z kolegy tahám tu fakturu, čísla učebnic naštěstí sedí, takže to není moje vina. Měla bych tam raději zavolat co nejdřív, kdo ví, jak dlouho se výměna bude vyřizovat. Přijde za mnou jeden student s penězi na učebnice. Má moc velkou bankovku, sháním od kolegů drobné a píšu si, komu mám co vrátit. Pak přijde ještě jedna studentka, kterou jsem učila první hodinu, že by si chtěla přece jen tu gramatiku zopakovat víc, a jestli bych jí ještě před testem nedala nějaké extra procvičování. Zajásám, že je aktivní sama od sebe, a slíbím jí, že jí další cvičení i s klíčem pošlu odpoledne na mail. Píšu si poznámku, abych na to nezapomněla.
Chtěla bych zavolat na ty učebnice, ale už se mi fakt chce na záchod. Kolegyně se mě ptá, jestli bych si s ní nemohla vyměnit učebnu - ona potřebuje plátno, já zrovna ne. Jasně, mohla, není problém, píšu si, do jaké třídy se přesuneme. Na chodbě cestou na WC mě zastavuje kolegyně, že třída, kterou zítra učím odpoledne, možná přijde do hodiny později, protože před tím píší nějakou olympiádu. Ok, beru na vědomí. Pak mě zastaví student, co mu vychází za známku a jestli by si ji mohl ještě vylepšit. Z hlavy nevím, jak moc to má ke dvojce nahnuté, musí přijít později do kabinetu. Z přestávky na svačinu mi na tu svačinu zbudou asi dvě minuty. Krása, to je moře času.

Zvoní, jdu na další hodinu. Zjišťuji, že zase spadl server a nedostanu se do počítače. Děláme zrovna poslech, takže se nedostanu ani k žádným nahrávkám, které jsou v počítači nahrané. Rychle zvažuju, jestli si mám dojít do kabinetu pro kazeťák a CDčko a udělat poslech postaru nebo zaimprovizovat a udělat jinou aktivitu. Vzhledem k tomu, že ani nejsem na patře, kde mám kabinet, vzdávám to a vymýšlím jiný program. Ještě si k sobě dělám poznámku, kdo chybí, protože do elektronické třídnice se teď taky nedostanu.

Další přestávku volám na ty učebnice. Omlouvají se a slibují, že učebnici přijedou zítra sami vyměnit. Bezva, píšu si, že ten pracovní sešit navíc hodím dolů paní hospodářce, aby ho mohli zítra jen u ní vyměnit. Teď nemůžu, mám dozor na chodbě. Vzala bych si tam čaj, ale už jsem strávila dvě minuty tím telefonátem a není na to čas. Tak třeba tu další přestávku.
Na další hodinu si beru kazeťák - ne kvůli spadlému serveru a poslechu, ale protože jeden student dopisuje test. Totiž, když už mám všechny testy opravené a chci je v hodině rozebírat, nemůže tam zároveň sedět student, který ho teprve píše. Takže beru s sebou kazeťák, který i s CDčkem k poslechové části testu studentovi předám a pošlu ho do hodiny kolegyně, se kterou jsem domluvená - ta má u sebe jeho prázdný test, postará se, aby si s kazeťákem sedl dozadu a dvakrát si poslech se sluchátky pustil a pak dopíše zbytek testu, který mi kolegyně pak předá, aby si tam popř. po cestě zpátky do mé hodiny něco nedopsal z mobilu.
Jinak v této třídě dneska učím poslední, takže musíme uklidit, dohlédnu na smazání tabule, vypnu počítač a zvedáme židle. Často zapomenu a pak si těch 30 židlí zvednu hezky sama.
Ještě dvě vyučovací hodiny, to už uteče.

Server už zase funguje, za což jsem ráda, protože v další hodině píšu velký test a nechtěla bych jim poslech pouštět jen z magneťáku. Ten tam stejně ale mám, protože pro změnu u mě dopisují test jiní studenti od kolegyně. Rozsazuji je, prý často opisují. Sama si pak sedám úplně dozadu, kde sice si sice dělám svou práci a opravuji eseje, ale studenti mají pocit, že nespustím z jejich zad oči.

Zvoní, hodina končí, ale tři studenti ještě nejsou s testem hotoví. Test jsem upravovala, tak vím, že není lehký a dávám jim pár minut navíc. Jsem ale jak na trní, protože zrovna dneska mám suplovaný dozor v jídelně, takže bych tam měla být už téměř před zvoněním, protože pak je to masakr - fronta do druhého patra a studenti si samozřejmě nestoupají do dvojic sami od sebe, takže se pak ani po schodech nedá projít. Nedá se nic dělat, snad to kolegové na začátku zvládnou beze mě.

Po obědě si proberu všechny poznámky a papírky, které jsem si během dne napsala. Ještě mi píše mail jedna maminka, jestli bych jim neposlala nějaká cvičení na procvičení čtení. Není problém. Odpoledne v kabinetě tedy vyřizuji všechny tyhle resty, dělám si přípravy na další den, čtu text v učebnici, který budeme číst zítra, poslouchám poslech, který chci dát do testu, test následně upravuji, protože je pro moje studenty moc lehký... Odpoledne jdu ještě kolegovi na hospitaci. Snažím se, aby to pro něj bylo co nejpřínosnější a píšu mu záznam o průběhu hodiny s plno komentáři. Na konci hodiny jsme oba vyčerpaní asi stejně. Mě hospitace od kolegyně čeká pozítří.

Po pár hodinách to už balím a hladová a unavená jedu domů. Přemýšlím, jak nejlíp postavit tu hodinu, kde budu mít hospitaci. Pak mě napadne, jestli ta studentka, která tak často chybí, bude mít absenci ještě v limitu nebo bude muset mít komisionální přezkoušení za celé pololetí. Taky si v duchu procházím celý den, všechny hodiny, jak proběhly a jaké to bylo, co by šlo udělat jinak a líp.
V tramvaji pak potkám bývalého spolužáka: "Jé, tak Ty fakt učíš, jo? No jooo, tak učitelé maj' furt nějaký prázdniny, to se vlastně trochu flákáš, ne?" Nemám sílu vysvětlovat, že si s sebou nesu domů ještě set testů a esejí, což je práce na celý večer...a že ten dnešní už to fakt nedávám.
Pak se ještě podezřívavě zeptá: "A Tebe to jako baví?" ...Jo, kupodivu docela baví. :)