Nikdy se nezavděčíš všem

Nedávno jsem psala o studentce, které lezu krkem,
a studentovi, který je mi naopak nakloněn. Stane se, že podobné pocity vyvolám v celé třídě.

Učím jednu třídu, která za rok maturuje. Když jsem dostala v poprvé do ruky svůj rozvrh, těšila jsem se na tuhle třídu asi nejvíc - měli by být nejvíc pokročilí, takže práce s jazykem tam bude nejzábavnější, nejživější, navíc je jim 17, 18, takže nejhorší pubertu by mohli mít za sebou a mohla by s nimi být rozumná řeč. Něco docela sedí, pubertu opravdu mají vesměs za sebou, pokročilí jsou, ale ta zábavná práce v hodinách se nějak nedaří. Na prvních hodinách se často stalo, že jsem se na něco zeptala a nikdo nic neříkal, jen seděli a koukali na mě. To může znamenat plno věcí: otázka je třeba příliš těžká, takže nikdo neví odpověď. Nebo naopak moc lehká a nikdo se s odpovědí ani nenamáhá, protože to je pod jejich úroveň. Může být také až moc osobní, nemístná, cokoli... Když mi ale neodpovídali ani na základní věci, jako: "Už to máte hotové?", důvod mi zbyl jediný - není to prostě komunikativní třída. V dotazníku na začátku roku opravdu všichni upřednostňovali individuální práci, maximálně ve dvojicích. Později jsem od různých kolegů zjistila, že je tahle třída známá tím, že mezi sebou nemá moc dobré vztahy (což vysvětluje, proč nejsou ochotni cokoli sdílet před spolužáky) a celkově je taková "mdlá", i když výsledky mají celkem dobré.

No a pak jsme se začali rozcházet v různých věcech. S novou učebnicí nechtěli online pracovní sešit, protože prý nejsou na internetu každý den a nemohli by úkol dělat třeba v tramvaji po cestě do školy. Občas mi nevěří, když jim řeknu nebo v eseji opravím nějaké slovní spojení nebo gramatické pravidlo ("To se teda používá, můj táta dělá v zahraniční firmě a já jsem ho slyšel to normálně říkat!"). Chtějí v hodinách hodně procvičovat mluvení, ale na otázku, jaký je váš názor, odpovídají jednoslovně, nebo: "Nevím. Nemám názor," nebo dokonce mlčí. Chtějí, abych jim maturitní otázky (zatím jsme probrali jen jednu, Českou republiku - na zbytek bude čas hlavně příští rok) nejen nějak zpracovala, ale abych jim z těch pracovních listů i na tabuli vypsala přesně ta slovíčka, která pak budou v testu. Některé mé kolegyně to snad dělají, ale mně to přijde kontraproduktivní - na vysoké škole už přece student musí umět vybrat z textu to podstatné, a na vysokou přece půjdou všichni. Vždyť se nestačí naučit jen "nákupní seznam" slovíček nazpaměť. Svědomí mám čisté - slovní zásobu jsme probrali, většinu procvičili, dělala jsem jim navíc doplňovací cvičení, které jsem pak dala i do testu - a stejně mi pak někdo "Moravský kras" přeloží jako "Moravian beauty" (tj. moravská krása). Rozkolů je čím dál tím víc a ať dělám, co dělám, všechno je špatně. Tahle třída mě prostě nesnáší a moc nadějí na změnu si nedávám. Ještě, že maturují už příští rok.

Naštěstí jsou tady pak třídy, kam chodím ráda. Někdy se v té polovině, kterou zrovna učím, sejdou spíše extrovertní typy, pak nějaký třídní šašek a vůbec studenti, kterým nevadí se v hodině aktivně zapojit. Tady se často smějeme, nebojím se zavtipkovat, máme přátelské vztahy. Tím, že učím jazyk, dozvím se spoustu věcí, jsou-li studenti jen trochu sdílní. Znám z vyprávění jejich partnery, vím, jak slaví Vánoce, jakých si dárků si cení, kdo dělá jaký sport, jak by se zachovali, kdyby jim pokladní vrátila víc drobných, než měla, jaký zákon by změnili, kdyby mohli, jestli v životě zažili šťastný konec nebo co je trápí... Občas se stane, že si o něčem povídáme a někdo se zeptá: "A vy?" a já pak taky přemýšlím, jaký nejhorší dárek jsem kdy dostala nebo co mě dělá šťastnou. V takové přátelské atmosféře nemám problém prozradit nějaký drobný detail ze svého osobního života, mám pocit, že zrovna v téhle třídě mě to ke studentům přibližuje. Samozřejmě ne všichni studenti na sebe prozrazují podrobnosti posledního rozchodu, ale když mi prozradí aspoň něco, dá se s tím pak i lépe pracovat - a nejde jen o to, že do příštího cvičení můžu zařadit větu, která je pravdivá ("Pepík by si přál, aby jeho tým konečně postoupil do první ligy."), ale celkově se lépe pracuje s lidmi, které aspoň trochu znáte.

Myslím, že můžu být ráda, že mám i takové milé třídy. Být všechny jako ta jedna protivná, tak mě ta práce fakt netěší. Takhle mi náladu kazí jen třikrát týdně a to se nějak dá, když se to vyváží těmi příjemnými hodinami.

Klasifikační porada

O poradě před čtvrtletím jsem se tu už zmínila, když jsem psala o prvních třídních schůzkách. Teď před uzavřením pololetní klasifikace jsme měli další klasifikační poradu. Tedy, porady máme docela často, ale často jsou "provozní", tedy trvají třeba jen půl hodiny. Naopak klasifikační trvá přes dvě hodiny a mě, jakožto ne-třídní učitelky, se tam týká asi jen 10% informací, které se tam probírají.

Zajímalo by mě, jestli je to nutná byrokracie, bez které to prostě nejde, nebo je to jen zvyk, podle kterého to na naší škole probíhá už léta. Tady je ukázka, co se tam vlastně řeší:

- nejdřív obecné věci: termíny maturit, termíny přijímacích zkoušek, zkoušek nanečisto, olympiád, dalších akcí školy
- růžové daňové prohlášení pro učitele - co tam psát, co tam nepsat, podle toho, kdo daní u školy a kdo si zdanění obstarává sám
- kolik se vytěžilo z vánočních trhů a z vánočního koncertu, kam se peníze věnují
- od kdy se prodávají lístky na maturitní ples
- jedna kolegyně se na druhé pololetí vrací z mateřské, jiná na ní naopak odchází - loučení, předávání daru, potlesk
- klasifikační archy se budou nechávat ve sborovně, aby je mohli všichni podepsat

A takhle se probírají všechny třídy:
"Takže další třída, 2.A."
"Třída 2.A, počet žáků 30, zůstává nezměněn, z toho 16 dívek a 14 chlapců. Deset jich prospělo s vyznamenáním, 18 prospělo a dva neprospěli. Jsou to Pepa Novák z matematiky a Anička Novotná z matematiky a fyziky. Ta je navíc neklasifikovaná z konverzace z německého jazyka."
"Proč je neklasifikovaná (otázka míněná na vyučující německé konverzace)?"
"Nemá dopsané testy, chybí jí jeden menší a pak hlavně pololetka."
"Takže jen doplnění klasifikačních podkladů, komisionální přezkoušení není nutné?"
"Ne, to není, chyběla jen poslední dva týdny, jinak chodí pravidelně. Už jsme se dohodli na termínu testu."
"Dobře, píšu si, oficiální termín doplnění je do konce ledna, stačí?"
"Stačí, to stihne."
"Dobře, ještě než se posuneme dál, proč je klasifikován Novák z hudební výchovy? Má absenci přes limit."
vyučující hudební výchovy: "Všechno si doplnil a navíc zpíval na tom předvánočním koncertě."
"Dobře, tak to komisionálky asi nejsou nutné. Dál..."
"Takže, dál napomenutí třídního učitele Jitce Ptáčkové za tři pozdní příchody, Tomášovi Smolíčkovi za také za pozdní příchody a Kateřině Nové za pozdní omlouvání absencí. Pak pochvala třídního učitele Radce Sedláčkové a právě Novákovi za účast na předvánočním koncertu a pokud dovolíte, tak pochvala ředitele školy Lence Ducháčkové za vynikající reprezentaci školy v atletice."
"Dobře, ještě mi řekněte, co ta Skálová? Jak to s ní vypadá?"
"No, jsem v kontaktu s ní i s rodiči, už se z toho dostává. Po Vánocích se vrátila do školy a domlouvala se se všemi učiteli, že si látku doplní. Školního psychologa nepotřebuje, mají prý vlastního. Minulý týden měla dokonce referát o anorexii, tak se zdá, že už o tom dokáže aspoň mluvit."
"To je dobře. Máte ještě někdo něco ke 2.A?"
"Jo, ještě jsem se chtěla zeptat, jestli by od druhého pololetí nešly prohodit skupiny na laborky, jedna půlka je má hned po obědě a druhá musí hodinu čekat, tak by jim přišlo fér, kdyby si to prohodili."
"Vyučující je stejný, v té první i druhé skupině?
"Je."
"Tak myslím, že to není problém. Až bude změna zaznamenaná v rozvrhu, přijďte si pro nový papírový rozvrh a dejte vědět rodičům. Ještě někdo něco? Všechno? Tak další třída, 3.A. ..."

A tak pořád dál a dál. Důvod, proč u toho musíme být všichni je asi ten, že když se něco potřebuje objasnit (proč někdo neprospívá apod.), tak se hned ozve ten který učitel s příslušným vysvětlením.
Asi to nejde jinak, jen je to prostě nekonečné...

Únava materiálu

Stejně jako v každé jiné práci, některé dny se daří a jindy to na člověka všechno padá. Nechci si stěžovat, že mám práci se zvýšeným rizikem stresu, koneckonců jsem si tuhle pomáhající profesi sama vybrala. Jen někdy prostě už padám na ústa... Takhle vypadá můj den, kdy se toho zrovna sejde víc.

Do školy dorazím už před půl osmou. Mám ráno dozor před první vyučovací hodinou, tak odemknu dveře tříd na patře a jdu si uvařit čaj. Klidné ráno, vše mám připraveno, o víkendu jsem navíc vytvořila jeden pracovní list, tak ho jen nakopíruju. Kopírka už zase stávkuje a hází mi každou druhou kopii vzhůru nohama, ale nerozhodí mě to - není to písemka, tak nijak reprezentativní to snad být nemusí. Jdu dozorovat na chodbu.
První hodina se docela daří, i když hodně studentů chybí a zrovna opakujeme před testem - to jsme zvědavá, jak ti, co tu dneska nebyli, ten test pak napíší. Nedá se nic dělat. Dělám si poznámku, že cvičení, která jsme procvičovali a mám je v elektronické podobě, můžu poslat těm chybějícím mailem.

O přestávce mi volá paní hospodářka, že mám dole balík. Konečně přišly učebnice, na které už čekáme jako na smilování. Přes Vánoce se objednávka nečekaně zdržela. Balík si jdu vyzvednout, prosím kolemjdoucího studenta, aby mi pomohl, je to asi 20 kilo. V kabinetě balík rozbaluji a počítám učebnice a pracovní sešity, jestli podle objednávky sedí - a nesedí. Máme o jeden pracovní sešit víc a o jednu učebnici míň. Chci se podívat na fakturu, jestli to je jen záměna nebo je špatně celá objednávka - ale fakturu si mezitím půjčil kolega, který se chtěl podívat, kolik přesně stály jeho učebnice a kolik má od dětí vybírat - což už měl mít stejně dávno vybrané. Fakturu má někde mezi svými věcmi, tak ji nenajdu. Stejně zvoní. Jdu do třídy a cestou do třetího patra přemýšlím, jestli jsem objednávku zkazila já (ale vždyť jsem to tolikrát kontrolovala?) a jak dlouho asi potrvá, než nám učebnice vyreklamují. A kdo bude popř. platit to poštovné.

V hodině strávím pět minut omluvami, kdo co nemá a proč to nemá. Mám systém "černých puntíků", ale stejně mě to nebaví řešit. Z minula mám u sebe poznámku, že jednomu studentovi dlužím 10,- Kč z učebnic a pro jiného mám zbylý handout, na který chyběl. Pak poznámku, že jiný mi ještě neodevzdal neopravenou esej. Nemá, hledá, mě to nezajímá, dávám černý puntík. Je to už druhý, tak to je malá pětka. Jedem dál - konečně se dostáváme k samotné výuce, která už proběhne v pohodě a dokonce se spolu zasmějeme.

Velká přestávka, potřebovala bych si už odskočit. Z kolegy tahám tu fakturu, čísla učebnic naštěstí sedí, takže to není moje vina. Měla bych tam raději zavolat co nejdřív, kdo ví, jak dlouho se výměna bude vyřizovat. Přijde za mnou jeden student s penězi na učebnice. Má moc velkou bankovku, sháním od kolegů drobné a píšu si, komu mám co vrátit. Pak přijde ještě jedna studentka, kterou jsem učila první hodinu, že by si chtěla přece jen tu gramatiku zopakovat víc, a jestli bych jí ještě před testem nedala nějaké extra procvičování. Zajásám, že je aktivní sama od sebe, a slíbím jí, že jí další cvičení i s klíčem pošlu odpoledne na mail. Píšu si poznámku, abych na to nezapomněla.
Chtěla bych zavolat na ty učebnice, ale už se mi fakt chce na záchod. Kolegyně se mě ptá, jestli bych si s ní nemohla vyměnit učebnu - ona potřebuje plátno, já zrovna ne. Jasně, mohla, není problém, píšu si, do jaké třídy se přesuneme. Na chodbě cestou na WC mě zastavuje kolegyně, že třída, kterou zítra učím odpoledne, možná přijde do hodiny později, protože před tím píší nějakou olympiádu. Ok, beru na vědomí. Pak mě zastaví student, co mu vychází za známku a jestli by si ji mohl ještě vylepšit. Z hlavy nevím, jak moc to má ke dvojce nahnuté, musí přijít později do kabinetu. Z přestávky na svačinu mi na tu svačinu zbudou asi dvě minuty. Krása, to je moře času.

Zvoní, jdu na další hodinu. Zjišťuji, že zase spadl server a nedostanu se do počítače. Děláme zrovna poslech, takže se nedostanu ani k žádným nahrávkám, které jsou v počítači nahrané. Rychle zvažuju, jestli si mám dojít do kabinetu pro kazeťák a CDčko a udělat poslech postaru nebo zaimprovizovat a udělat jinou aktivitu. Vzhledem k tomu, že ani nejsem na patře, kde mám kabinet, vzdávám to a vymýšlím jiný program. Ještě si k sobě dělám poznámku, kdo chybí, protože do elektronické třídnice se teď taky nedostanu.

Další přestávku volám na ty učebnice. Omlouvají se a slibují, že učebnici přijedou zítra sami vyměnit. Bezva, píšu si, že ten pracovní sešit navíc hodím dolů paní hospodářce, aby ho mohli zítra jen u ní vyměnit. Teď nemůžu, mám dozor na chodbě. Vzala bych si tam čaj, ale už jsem strávila dvě minuty tím telefonátem a není na to čas. Tak třeba tu další přestávku.
Na další hodinu si beru kazeťák - ne kvůli spadlému serveru a poslechu, ale protože jeden student dopisuje test. Totiž, když už mám všechny testy opravené a chci je v hodině rozebírat, nemůže tam zároveň sedět student, který ho teprve píše. Takže beru s sebou kazeťák, který i s CDčkem k poslechové části testu studentovi předám a pošlu ho do hodiny kolegyně, se kterou jsem domluvená - ta má u sebe jeho prázdný test, postará se, aby si s kazeťákem sedl dozadu a dvakrát si poslech se sluchátky pustil a pak dopíše zbytek testu, který mi kolegyně pak předá, aby si tam popř. po cestě zpátky do mé hodiny něco nedopsal z mobilu.
Jinak v této třídě dneska učím poslední, takže musíme uklidit, dohlédnu na smazání tabule, vypnu počítač a zvedáme židle. Často zapomenu a pak si těch 30 židlí zvednu hezky sama.
Ještě dvě vyučovací hodiny, to už uteče.

Server už zase funguje, za což jsem ráda, protože v další hodině píšu velký test a nechtěla bych jim poslech pouštět jen z magneťáku. Ten tam stejně ale mám, protože pro změnu u mě dopisují test jiní studenti od kolegyně. Rozsazuji je, prý často opisují. Sama si pak sedám úplně dozadu, kde sice si sice dělám svou práci a opravuji eseje, ale studenti mají pocit, že nespustím z jejich zad oči.

Zvoní, hodina končí, ale tři studenti ještě nejsou s testem hotoví. Test jsem upravovala, tak vím, že není lehký a dávám jim pár minut navíc. Jsem ale jak na trní, protože zrovna dneska mám suplovaný dozor v jídelně, takže bych tam měla být už téměř před zvoněním, protože pak je to masakr - fronta do druhého patra a studenti si samozřejmě nestoupají do dvojic sami od sebe, takže se pak ani po schodech nedá projít. Nedá se nic dělat, snad to kolegové na začátku zvládnou beze mě.

Po obědě si proberu všechny poznámky a papírky, které jsem si během dne napsala. Ještě mi píše mail jedna maminka, jestli bych jim neposlala nějaká cvičení na procvičení čtení. Není problém. Odpoledne v kabinetě tedy vyřizuji všechny tyhle resty, dělám si přípravy na další den, čtu text v učebnici, který budeme číst zítra, poslouchám poslech, který chci dát do testu, test následně upravuji, protože je pro moje studenty moc lehký... Odpoledne jdu ještě kolegovi na hospitaci. Snažím se, aby to pro něj bylo co nejpřínosnější a píšu mu záznam o průběhu hodiny s plno komentáři. Na konci hodiny jsme oba vyčerpaní asi stejně. Mě hospitace od kolegyně čeká pozítří.

Po pár hodinách to už balím a hladová a unavená jedu domů. Přemýšlím, jak nejlíp postavit tu hodinu, kde budu mít hospitaci. Pak mě napadne, jestli ta studentka, která tak často chybí, bude mít absenci ještě v limitu nebo bude muset mít komisionální přezkoušení za celé pololetí. Taky si v duchu procházím celý den, všechny hodiny, jak proběhly a jaké to bylo, co by šlo udělat jinak a líp.
V tramvaji pak potkám bývalého spolužáka: "Jé, tak Ty fakt učíš, jo? No jooo, tak učitelé maj' furt nějaký prázdniny, to se vlastně trochu flákáš, ne?" Nemám sílu vysvětlovat, že si s sebou nesu domů ještě set testů a esejí, což je práce na celý večer...a že ten dnešní už to fakt nedávám.
Pak se ještě podezřívavě zeptá: "A Tebe to jako baví?" ...Jo, kupodivu docela baví. :)