Děvko!

Před Vánoci je ideální čas pustit studentům v hodinách nějaký film. Atmosféra není zrovna pracovní a v plné míře se projevuje tzv. "chýliasmus", jak to nazval Mgr. Musil na PedF UK. Totiž, že poznáte, že se hodina nebo školní období chýlí ke konci - všichni už jsou neposední a líní dělat něco produktivního.

Rozhodla jsem se pro film Submarine (Jmenuji se Oliver Tate), který byl přílohou anglického časopisu pro studenty Bridge, který odebíráme. Byly k němu i dobře zpracované pracovní listy - nejde samozřejmě jen o koukání se na film a nicnedělání, to se hodí spíš na suplovanou hodinu. I z videa se dá hodně "vytřískat" - jazyková cvičení, diskuze a nová slovní zásoba.

Je to film o patnáctiletém klukovi, který je sice trochu zvláštní (má několik autistických rysů), ale jinak řeší problémy jako každý jiný puberťák: škola, první láska, manželská krize rodičů. Film je nabitý tématy, která jsou jako stvořená pro diskuzi s mými kvartány, taky vesměs patnáctileté: řešení osobních problémů, školní pravidla, setkání se šikanou.

Nicméně, ve filmu se objevují i sprostá slova. Nic, co by tahle téměř výlučně klučičí třída neslyšela už dřív, ale v některých scénách je klíčové ta slova znát, aby se nevytratila hlavní myšlenka děje. Třeba když je Oliver držen v "kravatě" studentem, který ho nutí, aby jednu dívku nazval děvkou (slut). Naštěstí pro mě, není vůbec nutné to slovo v hodině vyslovit česky, dá se krásně anglicky opsat jako "hanlivý výraz pro dívku, která spí s mnoha muži". Hotovo! Kluci se sice uchechtávají a někteří si slovíčko aktivně připisují k dalším do slovníčku, ale co.

Později jsem s kamennou tváří ustála ještě další výraz, "hand job", tedy sexuální akt proveden za pomoci ruky, většinou sám sobě...

Kdyby tohle byl jeden z nejtěžších momentů mé práce, byla bych šťastná. :)

První neschopenka

To takhle jednou zamrznou všechny troleje tramvají, člověk uvízne na jedné zastávce, hodinku si tam vymrzne a je vymalováno. Ani horký čaj skoro v každé vyučovací hodině, rolák a jiné metody zadávání instrukcí než hlasem (tlesknutí, ukázání, psané zadání cvičení) nepomůžou. Nejdřív huhňám s rýmou, pak mám hlas jak rocková hvězda a pak přestávám mluvit úplně. Diagnóza zní: zánět hlasivek, antibiotika na 14 dní, neschopenka aspoň na týden.

Jsem tak trochu ráda, že to nakonec dopadlo takhle - kdyby mi totiž doktorka řekla, ať to jen na pár dní nepřeháním a zkusím to vyležet, určitě bych se do konce týdne ještě objevila v práci. Měla jsem to tentokrát tak dobře rozplánované! Všichni mí studenti už věděli termíny pololetních písemek, většinu z nich bych bývala stihla napsat před Vánoci, pak bych měla plno času na opravení a po Vánocích bychom se mohli pustit do nové lekce, popř. učebnice. Navíc by mi zbyl i těsně před Vánoci čas na vánoční aktivity, koledy apod. Teď kvůli mé nemoci zameškává dalších 90 lidí.
Všechno se teda asi o měsíc posune - testy budu muset stihnout napsat hned po prázdninách, než zase plno tříd odjede na lyžáky, protože jestli se do práce vrátím jen na poslední týden před Vánoci, už to nebudu stíhat, "chýliasmus" se už taky bude projevovat na plno - nikomu se nebude chtít nic dělat. Navíc na poslední dva dny jsou naplánované nějaké akce školy, vánoční besídky a tak, tak to zbývají tři normální dny.

Asi bych to měla brát jako varování, abych to všechno tolik nepřeháněla. Není těžké připravovat hodiny a materiály dlouho do noci, přes den se hodit do aktivního módu a přinášet do hodiny plno energie (v naději, že je to nakažlivé) a pak odpoledne, kdy už člověk padá na hu*u, zase připravovat další aktivity na další den. Svědomí mi nedovolí přípravu odfláknout, chci tu práci dělat dobře, chci, aby si studenti odnesli z hodin co nejvíc a aby je to aspoň někdy bavilo. Zároveň bych chtěla aspoň jednou v týdnu přijít domů dřív než v sedm, připravit večeři a pak třeba nedělat nic, ne zase opravovat písemky nebo hodinu hledat ideální video nebo písničku, kde se objevuje probíraná gramatika. I moji kamarádi si stěžují, že na ně nemám čas, což mě opravdu mrzí.

Začínám nabývat dojmu, že umění není si s přípravou na hodinu vyhrát třeba tři hodiny, ale zvládnout připravit kvalitní hodinu za kratší dobu. Na jednu 45min hodinu jsem se na kurzu CELTA připravovala i pět, šest hodin - což jinak samozřejmě nejde, mělo mě to tenkrát naučit se nad vyučováním zamyslet a zautomatizovat si některé postupy. Stáhnout tuhle dobu aspoň na 45min, aby to bylo 1:1, by bylo super, ale i tak je to dost. Dostala bych se tak na 42 hodin týdně, ale to není všechno: ještě všechny ty dozory, porady, akce školy, papírování, třídní schůzky a vůbec aktivity, co jsou započítané do tzv. nepřímé pedagogické činnosti.

Budu to prostě muset začít zkracovat. S některými učebnicemi jsem se už seznámila, studenty snad znám taky trochu lépe a když si budu materiály systematicky uchovávat, budu je pak časem moci aspoň částečně zrecyklovat. Celý ten kolotoč "státnice - druhé státnice - diplomka - kurz CELTA  - stěhování - nová práce - zase stěhování" se teď snad pomalu zpomalí. Budou přece Vánoce, svátky klidu!

Vánoční večírek

Zbýval ani ne měsíc do Vánoc a i náš pracovní kolektiv čekal vánoční večírek. Nemám srovnání s jinými školami nebo pracovišti, tak jsem ani moc nevěděla, jak to bude probíhat. V jazykovkách, kde jsem učila před tím, nás bylo kolem dvaceti i s vedením, takže vánoční večírky byly komorní akce s předáváním malých dárečků a někdy spojené i s prezentací nových vánočních aktivit využitelných v hodinách.

Tady je nás ale málem čtyřikrát tolik, takže posezení se svařákem v jedné z učeben je vyloučené. Dřív prý bývaly tyhle předvánoční sešlosti ve školní jídelně, která má ale špatnou akustiku (i málo lidí vytváří dojem hrozného hluku) a se židlemi kolem stolu se nedá hýbat, takže to společenský účel moc neplnilo. Každý rok se přichází s bývalými kolegy pozdravit i učitelé v důchodu a na mateřské - ti možná vzpomínku na budovu školy ocení, ale my, co tam trávíme celý den, rádi vyrazíme jinam.

Náš "podnikový večírek" se tedy konal v jednom pražském podniku už začátkem prosince. Každý jsme přispěli drobnou částku na občerstvení - v ceně jsme tak měli teplé nápoje, obložené mísy, jakýsi guláš a řízky. Zbytek jsme si zase platili sami. Strávila jsem vlastně s kolegy celý den - dopoledne a po obědě normálně v práci, pak byla porada, po které jsme měli asi hodinu "volno" (dělala jsem přípravy na další den) a pak jsme se společně přesunuli do té restaurace.

Jeden náš kolega, operní pěvec, nás obdařil dvěma písněmi, jinak jsme se zabavili sami. Přišlo plno lidí, které jsme neznala, takže jsme se stejně bavili vesměs v tom samém složení, v jakém jsme v kabinetu. Možná kdyby tomu uzpůsobení podniku nějak napomáhalo, kdyby tam třeba byly jen takové ty vysoké barové stoly, byla by cirkulace lidí větší.

Nezdržela jsem se dlouho, byla jsem docela nastydlá a protože to byl všední den a odpoledne jsem neměla díky té poradě moc času na přípravy na další den, jela jsem domů připravovat nějaké testy a jednu maturitní otázku.

Tak nějak nevím, dojem z celého večírku mám trochu rozpačitý - vánoční party jako byla ve filmu Láska nebeská to moc nepřipomínalo. Ale bylo to milý, to zas jo.

Tak teď už jen vydržet do Vánoc. :)

Dívka, co mě nesnáší a chlapec, co mě miluje

Ta studentka, které jsem před časem našla tahák a dala z písemky pětku, mě začala opravdu nesnášet. Jak se to projevuje? Neustále testuje, kde jsou hranice našich pracně vytvořených pravidel; co se stane, když nebude mít učebnici, úkol, když si bude psát SMS na mobilu nebo když si vytáhne Ipod, jakmile ji napomenu, aby mobil schovala. Jednou se mě snažila parodovat - napomenula jsem ji a ona mou větu polohlasem zopakovala svojí spolužačce v lavici, ovšem hlasem karikaturní postavičky a s patřičným ksichtem. Navenek se nenechám jen tak vytočit, i když tlak mi určitě stoupne.

Je mi líto, že je takhle v odporu, protože je to kontraproduktivní. Nepotřebuju s ní bojovat a neustále ukazovat, kdo má navrch. Jednak to ruší jinak docela přátelskou atmosféru ve třídě a taky si myslím, že se toho míň naučí, když pořád zkouší dělat něco, co nemá. Studentka je to jinak celkem bystrá, nenechá se nachytat, že třeba nedává pozor - když je vyvolaná a nemá větu připravenou, je schopná ji vymyslet na místě tak, že to skoro vypadá, jako by přesně věděla, co děláme. Teď jen doufám, že na svou křivdičku se zabaveným testem brzo zapomene, nějak se spolu srovnáme a bude znašich společných hodin těžit víc.

Na druhé straně, v paralelní třídě je student, který na mě občas dělá oči. Vchází do třídy zároveň se mnou a teatrálně mi ustupuje z cesty, vždycky maže tabuli, i když nemá službu nebo mi nabízí čokoládu. Sedí ve druhé lavici uprostřed a když si na začátku hodiny studenti stoupnou, abychom zahájili hodinu, občas si rukou jakoby bezděky zajede pod tričko a poškrábe se někde na rameni, čímž si triko vyhrne skoro ke krku a odhalí mi tak celý hrudník. Těžko říct, jestli to dělá záměrně, ale jestli to je jen bezděky, je to snad ještě horší.

Bylo by super, kdyby ho tenhle platonický cit motivoval k aktivnějšímu studiu angličtiny - zatím to zas tak nevypadá, ale těžko soudit po třech měsících.

Projevy studentských emocí můžou být různé: na kolegyni čekalo na tabuli namalované srdce, na jinou kosočtverce nakreslené ve sněhu na jejím autě.

Každopádně je jasné, že se člověk nezalíbí všem. I když sama sebe přirozeně vnímám jako sympatického člověka, je třeba si uvědomit, že někomu prostě sednout vůbec nemusím.

Čím dřív se s tím jako začínající učitelka srovnám, tím líp. :)