První třídní schůzky jsou docela úspěšně za mnou. Od rána byla ve škole celkem napjatá atmosféra, studenti byli donuceni uklidit třídy, hezky smazat tabule a v kabinetě se tiskly poslední klasifikační archy a počítala se absence, pozdní příchody, rozmýšlely se napomenutí a důtky. Po obědě byla porada, na které se po třídách četly všechny špatné prospěchy (čtyřky a pětky) a všechny neklasifikace VŠECH studentů, plus odůvodnění neklasifikace (např. nedostatek podkladů pro hodnocení, sportovní aktivity, dlouhá nemoc apod.). Jsme strašně velká škola, takže než jsme prošli všechny třídy, navíc s dalšími komentáři o problémových studentech (nebo rodičích), zabralo to přes dvě hodiny!
Pak jsme my, co (naštěstí) nemáme třídnictví, měli necelou hodinu "volno", takže jsme si dělali přípravy na další den a pak už se po chodbách začali trousit rodiče. Šla jsem se představit do každé třídy, kde učím, někdy zároveň s další novou kolegyní - chtěly jsme se trochu vyhnout náporu rodičů, kteří by se pak na nás do kabinetu přišli jen tak podívat a okouknout, kdo to vlastně teď učí jejich děti.
Asi se to vyplatilo, i když i tak byla fronta u nás před kabinetem dlouhá a asi hodinu jsme trpělivě zodpovídali všemožné dotazy.
Moje nejhorší obava byla, že přijde nějaká maminka a představí se: "Dobrý den, Nováková," nebo jiným obyčejným příjmením a já budu úplně ztracená. Pamatuju si sice všech devadesát studentů křestním jménem, ale příjmení jen u několika z nich. Musela jsem si ještě před schůzkami pozjišťovat několik konkrétních příjmení studentů a dopsat si k nim poznámku - třeba když mám ve třídě dva Jany, je sice jeden "Honza" a druhý "Honzík", ale dopsala jsem si k nim třeba "blond", aby se mi pak vybavil i obličej, až se někdo přijde na Honzu nebo Honzíka zeptat. V jedné třídě mám dokonce dvě studentky, které se jmenují úplně stejně a liší se jen ročníkem narození, který chudáci všude dopisují, aby je odlišili.
Na ty schůzky jsem se teda připravila, jak se dalo - měla jsem hezky utříděné testy všech tříd, abych mohla rodičům ukazovat, v čem chybují a ve všech třídách jsem dokonce stihla napsat jak eseje, tak čtvrtletní práce. To mi dalo teda nesmírně zabrat, protože jsem nevěděla, že čtvrtletní klasifikace se uzavírá výrazně dřív než jsou samotné třídní schůzky. Navíc předtím byly ty podzimní prázdniny a pak jiná akce školy, takže některé studenty jsem viděla víc jak před týdnem... Takže posledních pár dní jsem po odpoledních, večerech i nocích nedělala nic jiného, než jsem jsem vyráběla testy a pak opravovala testy. (Dneska jsem zjistila, že opravení každé čtvrtletní práce se proplácí, ale nevím kolik... Na nový boty to asi nebude, ale aspoň na dvě tři dobrý kafe by mohlo.)
Přestože učím spíš starší studenty, přišlo za mnou docela dost rodičů. Dali by se rozdělit na dvě skupiny: jedni se přišli s dobrým úmyslem i pokorou zeptat, jak jsou na tom jejich děti, kde v testech nejvíc chybují, co by měli doma procvičovat a jestli nemám tip na nějakou učebnici nebo doplňující cvičení na poslech/ čtení/ další gramatiku. To byly příjemné rozhovory, takhle si tu spolupráci školy a rodičů představuju. No a druhá, naštěstí menší skupinka jsou rodiče, kteří se nepřišli nijak konstruktivně poradit, ale vlastně jen zeptat: "Jak to, že náš Pepík nemá jedničku, když on se pořád kouká na ty filmy a všemu rozumí?! ...když jsme byli před třemi lety celý rok v Americe a Maruška má tak hezkou angličtinu?! ...když ze všech ostatních předmětů má maximálně dvojky a ta angličtina mu to teď kazí?!" No, některým rodičům ani ukázání testu, kde má Pepík skoro nula bodů třeba ze slovíček, protože na to kašle, nestačí jako důvod. Pak maminka sice uznala, že nějakou tu prezentaci nebo jinou aktivitu by si tedy asi připravit mohl, aby ukázal, že si známku chce opravit, ale od schůzek jsem se Pepíkem viděla už třikrát a ticho po pěšině. Je vidět, že to doma po třídních schůzkách asi nebylo tak drsný.
Takže, čtvrt na devět večer, skupinka úplně vyčerpaných učitelů odchází ze školy a já z toho mám nakonec docela dobrý pocit. Poučením pro příště, tedy před pololetím, je určitě lepší naplánování velkých písemek a esejí, abych se z toho pak nezbláznila - i když služebně starší kolegyně se mému předsevzetí trochu vysmály, prý to za ty dva měsíce bude úplně stejná panika. Tak uvidíme.
